Příběhy adoptivních rodičů

"Ahoj,

chtěla bych se s Vámi podělit o náš příběh. Již od sedmnácti let jsem si moc přála miminko, ale… .Ve dvaceti jsem se vdávala a hned po svatbě jsem rozjela všechna možná vyšetření, která nám měla odpovědět na otázku „proč to pořád nejde“? Měla jsem štěstí na lékaře, a tak jsem poměrně rychle od obvodní gynekoložky skončila na specializovaném pracovišti a hned po dvou měsících jsme s manželem stáli před branami IVF. Velké očekávání, spousta bolesti a jeden pěkný průšvih. Přes všechnu snahu lékařů, ale i naší, se stále nedařilo. Konečné rozhodnutí padlo 23.12. odpoledne, kdy 12 žen po umělém oplodnění odcházelo s bříškem a já jako ta 13. opět nic. Konec, jsou i jiné cesty. Já byla rozhodnutá hned, ale manžel si nebyl jist. Netlačila jsem na něj, jen jsme to čas od času probrali. Jedno krásné odpoledne přišel domů a povídá „ pojď, půjdeme se zeptat, jak to chodí s tou adopcí „. Dala jsem mu velikánskou pusu a byla jsem šťastná jako blecha. V srpnu 1999 jsme byli zařazeni do registru žadatelů. V září jsme si koupili rod. dům a začali budovat naše hnízdečko. V listopadu 1999 zazvonil telefon a bylo to tu. “ Máme pro Vás chlapečka“! Šok! Co budeme dělat? Doma je to jak na staveništi, nic nemáme připraveno, když to tu uvidí, tak nám ho nedají. Mohla jsem se zbláznit. Druhý den jsme jeli na kraj a pak do KÚ. Hned jak jsem ho viděla, věděla jsem, že bez něj neodjedu. Manžel si malého pochoval a začal brečet. Cestou domů jsem přemýšlela, jak to všechno uděláme. Mohu říct jen to, že jsme dvě noci nespali a oba dva jsme dodělávali co se dalo, jen aby nám toho malého prcka dali domů. Malovali jsme, pokládali podlahy a koberce, dodělávali koupelnu, stavěli postýlku. Když přišla paní ze sociálky, oba jsme se klepali, jestli to projde. Paní nám to hezky pochválila a jak prý malý má pěkný pokojík a ta zahrada za domem. „No je to opravdu pěkné“, říkala. Myslím, že musela slyšet dvě velké rány, to jak nám spadl kámen ze srdce. Další den jsme jeli pro ten náš uzlíček štěstí. Byly mu 4 měsíce a já cestou do KÚ přemýšlela, jaké to bude, až přijedeme domů. To není dítě kamarádky a nevrátím ho, až bude brečet? Když se za námi zavřela brána KÚ cítila jsem to tak, že už se nedá nic dělat a není cesty zpět. Musíš to zvládnout, říkala jsem si. Manžel se mě celou cestu ptal jestli malému není zima, nebo naopak teplo. První krmení byl propadák. Přesto, že jsem bravurně již několik let zvládala udělat sunar, ten den jsem se do té láhve ne a ne trefit. Nakonec to udělal manžel. Společně jsme dítko vykoupali a uložili do postýlky mezi nás. Celou noc jsme si užívali ten pocit „jsme tři“. O šest let později jsme si to zopakovali, ale již ve třech. V květnu 2006 k nám přibyla holčička. Zde hrál tu nejhlavnější roli náš šestiletý syn, který si sestřičku sám vyzvedl, oblékl a nakrmil. Tentokrát se cestou domů ptal on a my se jen usmívali a vzpomínali na to, jaké to bylo před šesti lety. Tu noc jsme byli v posteli 4. Máme malou holčičku a velkého bráchu. Je to nádhera, starosti, ale také radosti. Prostě - je to život, jak má být! Přeji všem hodně štěstí."

J.

* * *

"Dobrý den,

chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Bylo mně 20let, když jsem se vdávala. Nejdříve jsme plánovali postavit dům, něco zažít a potom děti. Jak to však chodí, člověk míní……osud mění. Přišel čas, kdy jsme se začali pokoušet o miminko. Pokusy IVF jsem už ani nepočítala a stále více se trápila. Po letech marného snažení jsme si podali žádost u Krajského úřadu v Pardubicích o osvojení dítka. Musím říci, že informace o čekací době v Pard. kraji (5let) mě srazila na kolena.I přesto nám nezbývalo, než čekat.Prošli jsme všechna vyšetření, školení apod.. Odborní pracovníci nás připravovali na všechny možné i nemožné negativní zkušenosti, typu „nepočítejte, že dítě, které osvojíte bude vzdělavatelné. Jsou to děti, které vychodí zvláštní školu, apod.“.Při těchto slovech mi bylo úzko a říkala jsem si, co ještě špatného nás čeká . I přesto jsme však čekali a doufali, že vše dobře dopadne. Přesně po 4 letech a 2 měsících jsme se dočkali!!!!! Ač jsme měli žádost o miminko, tak jsme si přivezli domů dvouletou holčičku a ročního kluka. Mají modré oči a blond vlásky. Jsou nám neskutečně podobní a co víc, mají naše povahy. Jsme rodina již dva roky. Naše děti jsou chytré a šikovné a myslím, že jejich inteligence je nadprůměrná! Jsem hrdá máma, jen stále vzpomínám na ta děsivá slova úředníků, psychologů. Dnes mohu upřímně říci, že ta všechna školení nám nepřinesla žádný užitek. Myslím, že odborníci na adopce by měli žadatelům spíše podávat informace typu - adoptivní rodič = stejný rodič, jako biologický. Není rozdíl být matkou adoptivní, nebo matkou biologickou. Dítě je vaše bez ohledu na to, zda se vám narodilo, nebo ne. Pokud jste s dítkem 24 hodin denně, staráte se o něj, prožíváte s ním všechny jeho radosti a starosti, pak ho milujete bez myšlenky na jeho původ. Naše čekání mělo dobrý konec, jen ta vzpomínka na státní úředníky je stále děsivá. Dle mého, by se spíše měli žadatelé podporovat, ne děsit! To je má zkušenost s osvojením. A závěr? Naše děti za to utrpení stály!!! Hodně štěstí všem čekatelům!!"

xxx

* * *

"Dobrý den všem, kteří se rozhodli dát domov děťátku, které se narodilo někde jinde....i těm, kteří si s touto myšlenkou teprve pohrávají....

Jak jsme našli Davídka.

Nebudu zde popisovat sáhodlouhý román o tom, jak jsme se s mužem seznámili přes inzerát, já nemohla mít děti a on se právě rozváděl a v péči mu zůstával tehdy 4 letý Péťa.....Zkrátka, najednou jsme byli tři.

Již od začátku našeho vztahu jsme se bavili o osvojení dalšího sourozence pro Péťu. Nejdříve jsme ale museli projít manželovým rozvodem, rokem "svobody" :-) a naším sňatkem. Třičtvrtě roku po naší svatbě jsme konečně zašli na úřad a žádost podali....Tehdy jsme ještě vůbec neměli představu o našem budoucím děťátku, snad jsme si jen představovali ten maličký uzlíček, jak spokojeně vrní a jak si jej konečně užijeme od mala (manžel Péťu vyženil jako dva a půl roku starého špunta).....Žádost jsme podali v červenci 2007....V říjnu jsme se stěhovali do nově dostavěného domečku za Prahou a práce bylo nad hlavu, takže se stalo, že jsem z pošty vyzvedla pozvánku na přípravný kurz až den před začátkem. Vše jsme zvládli :-)

Přeskočím začátky kurzu, které byly příjemné, poučné a člověk se leccos dozvěděl a leccos utřídil. Stále jsme si představovali prcka tak do jednoho roku. Jen jsme nevěděli, jestli to bude kluk nebo holčička.

Péťa chtěl jednoznačně bráchu, nejlépe věkově blíž k němu.

Na konci přípravky jsme navštívili kojeňáček. V prvním pokojíčku na nás vykouknul malý droboučký okatý chlapeček, o kterém nám sestřička sdělila, že je právně volný a nikdo jej nechce. Zcela spontánně ze mne vypadlo: “ No, možná, že až do teď na své rodiče čekal, ne?“

...2,5 roční chlapeček - Davídek, jak jsme se dozvěděli, měl romskou maminku a neznámého tatínka, což mu zřejmě znesnadnilo umístění...

Cestou domů jsme se shodli na tom, že bychom mohli rozšířit své požadavky na prcka na věk dva a půl roku a romské etnikum. Vysadili jsme u práce tátu a dál jsem jela já s Péťou k babičce. Cestou mi Péťa povídá: “ Karolko a kdy bude Davídek můj bratříček?“

Zarazilo mne to, ale odpověděla jsem mu, že mi to taky leží v hlavě. Večer přijel domů táta a po chvíli sám od sebe povídá:“ No, takovej klučina, jako je Davídek by se mi ale líbil, docela si ho dovedu představit, jako naše dítě....“

A tak jsme našli Davídka.

Napsali jsme o svém nápadu do kojeňáčku, kde jsme se shledali s nadšením, problém byl v tom, že se blížily Vánoce a my neměli psychotesty....nic už nešlo uspíšit, muselo se čekat po Vánocích. Byla jsem ale ujištěna, že teď před Vánocemi si Dádu nikdo již nevybere.

Ale stalo se. Pár dní před Vánoci mi zazvonil telefon a dozvěděla jsem se, že Davídek již má vybranou rodinku a jede na Vánoce domů. Tiše jsem to oplakala, Péťa o tom nechtěl ani slyšet, pořád říkal, že si jej třeba nevezmou a šeptal svá přání každý večer do ouška svému kouzelnému skřítkovi.

Začátkem ledna, kdy už jsme byli celá rodina smířeni s tím, že Dáda prostě má jinou rodinu a na nás čeká jiný brouček, mi opět zazvonil telefon a dozvěděla jsem se šokující zprávu, že si Davídka nikdo neodvezl! Vánoce strávil v KÚ a je stále právně volný!

Následovalo opravdu perné kolečko s úřady, psycholožkou, opět úřady a čas běžel a Dádu jsme neviděli již dva měsíce....

Musím říci, že paní na magistrátě nám hodně pomohla, paní primářka v KÚ byla velmi ochotná, stejně jako všichni ostatní zúčastnění, bez nichž bychom nyní neměli vedle v pokojíčku to spokojené , naprosto geniální a fantastické děťátko a Péťa by neměl svého vysněného bráchu.

Davídek mi od prvního dne voní jako naše miminko, je to moje štěstíčko, jsem děsně zamilovaná. Dneska je to právě týden, co je Dáda doma a je perfektní. Je strašně hodný, neustále uklízí a vše si pečlivě rovná. Péťa se od něj má co učit :-)

Přeji všem, kteří čekají na to své štěstíčko, aby se brzy dočkali a aby jim to jejich děťátko tak krásně vonělo, jako nám náš Davča."

K+P+M+D

* * *

27.4.2007

" Zdravím všechny čekatele na štěstí!!!Jsem hrozně ráda,že jsem objevila tuto stránku.Mám hrozně divný pocit na duši po přečtení jedné diskuze na téma,,adopce".
Bohužel tam vesměs psali lidé,kteří buď adopci svým způsobem odsuzují nebo s ní mají zkušenosti od sousedů,tetiček,......

Mě bude letos v létě 35let a od svých 20 (to jsem se z velké lásky poprvé vdávala)jsem očekávala to co asi každá z nás.Prostě jednoho dne otěhotním a bude to! Jenže nebylo!Rozhodně vám tu nebudu vypisovat všechny zdravotní procedury,které jsem podstoupila.Byl to můj zdravotní problém a to vám milé dámy můžu říct,že takový šutr jaký spadnul mému bývalému ze srdce,jste asi neviděly. Pak trošku zmatek do života,rozvod,nový byt,občanka s titulem rozvedená,nová paní,pak jeho dlouho očekávané miminko.
Bylo toho na má bedra dost,ale pořád jsem měla rodinu,která za mnou stála a podržela mě.

Asi přeskočím i tu svou životní kapitolu ,,jak jsem ke štěstí přišla"(tím myslím svou drahou polovičku).Prostě pohoda. Proběhla další řada umělého oplodnění,léčby(všechno na popud manžela).Mezitím jsme se vzali,jelikož k dané žádosti musíte být ve svazku manželském. Upřímně jsem tomu do poslední chvíle nevěřila.Že je tu člověk,který se mnou chce táhnout životem a chce se mnou mít dítě. A to už nám oběma bylo jasné,že to nepůjde jinou cestou,než si miminko adoptovat.

A jsem u toho nejdůležitějšího!!Po všem papírování a prověřování nám po dvou letech zavolali! Nechtějte vědět,jak jsem ty dva roky zvládala.Jelikož už jsem od svých 22 věděla,že nemůžu mít děti,přišlo mi to čekání až moooc dlouhé. Dneska, když na to koukám zpětně,tak se jen pousměji.Někdy jsem byla i hysterická,ale spíš sama k sobě.
Nikdy jsem s tím nechtěla obtěžovat okolí.O to víc jsem doufala v to,že až nastane TEN OKAMŽIK,že budu naprosto skvělá a v pohodě. V neděli jsem odpracovala svou poslední službu(telila jsem se na celý svět),rozloučila se s kolegy a hurá domů k pračce.

Ten pocit ,že je tu človíček,kterému během několika dní budete dělat mámu,byl naprosto úžasný.Strašně rádi na to s mužem vzpomínáme. Hlavou se mi honily myšlenky jaké naše mimi asi bude,jak to budeme zvládat?Jasně, že se člověk krotí ve své fantazii,ale když už tolik let čekáte,tak se to nedá ovlivnit. Katka byla skvělá,nechala se obléknout a bez jediného breknutí jsme si přivezli 3,5měsíční uzlík. Chodili jsme se na ní dívat, jestli je vůbec živá.Od druhého dne nám to holčička předvedla se vší parádou. Jakákoliv změna,oblékání,čas před koupáním,krmením.Byla jsem statečná,vážně.Ale po čase jsem zjistila,že to neustávám. Najednou mi přišlo,že všichni,včetně mého muže TATÍNKA ,to zvládají daleko lépe než já.Měla jsem pořád strach, jestli to dělám tak, jak mám.

Už ani nevím, jak dlouho mi trvalo,než jsem Kačku ujistila,že je všechno tak jak má být.Jednoduše ji všechno rozhodilo a řešila to šíleným řevem. Naštěstí dobře spinkala v noci.To byl relax. Můj vztah teď samozřejmě funguje taky normálně,jednoduše převládal asi pocit zodpovědnosti a strachu o dítě,které máte první tři měsíce vlastně ,,půjčené,,. Rozhodně vás všechny ujišťuji,že jsem neprožívala období blaha a radosti. Chtěla jsem,ale jednoduše to nešlo.Okolí na mě koukalo jak svou novou roli zvládám. Hrůza,bylo mi mizerně a smutno!

Zlom byla návštěva u lidí,kteří mají taky adoptovanou holčičku.Zjistila jsem,že všechno to co mi běhalo hlavou, trápilo na začátku i ji!Úžasné zjištění! Je to vážně kruťárna,jelikož co se děje s biomatkou(promiňte za ten výraz) všichni víme.Všude se o tom píše,ale jelikož my nerodící nemáme rozbouřené hormony,máme smůlu.Já jsem se svěřila své sestře,která do té doby měla absolutní pochopení.Najednou tu stála s otevřenou pusou a vůbec mi nerozuměla. Tak už jsem se nesvěřovala.Tak si doufám umíte představit,jak se mi tenkrát na té návštěvě ulevilo.

V současné době už mám pocit,že jsem dostatečně otrlá mamina,co ví a zná. Nikomu neradím,nerozdávám rozumy a určité věci si nechávám pro sebe. Kačence byly 3roky a dělá nám radost. Máme kolem sebe spoustu dětiček a mamin. Tudíž můžu porovnat jak je nebo není naše slečna šikovná. O genech se toho taky napsalo dost. Myslím,že důležité je,co dítěti dáte. Hlavně nechci poslouchat skazky o lidech,kteří měli adoptované dítě a to se zvrhlo v tyrana a vraha. To mě děsí! Hlavně to,jak někteří lidé na naše děti nahlížejí. Nenechte se nikdy znechutit slovy-HLAVNĚ TO MUSÍTE DOBŘE VYCHOVAT! Vychováváme jak to jen umíme ,asi taky někdy chybujeme,ale důležité je dítě milovat. A co do budoucna život přinese,to se teprve uvidí. Pak-li, že se adoptované dítě vzepře tomu,že se vám vlastně nenarodilo,nic s tím neuděláte. A na to se připravujte raději předem.
Jedna má známá mi řekla,abych si užívala všechno to hezké.Jednoduše uvidíme co bude.

Každopádně máme zažádáno o druhé a hrozně se těšíme. Já už to snad budu brát s lehkým nadhledem a tatínek bude zase tak skvělým otcem jako poprvé. Tím bych asi chtěla pochválit ty bezva drahé polovice za jejich statečnost a nesobeckost. Ono by přeci bylo jednodušší pořídit si dítě s někým jiným a nemuset řešit takové problémy s adopcí. Možná jsme o to víc silnější a statečnější.

Tímto vám všem přeji hodně štěstí,ale i nadhledu nad hlupáky kolem nás.Hlavně aby ten váš čas utíkal o něco rychleji a mohli jste být už taky šťastní stejně jako naše rodina."

V+M+K

* * *

2.5.2005  TOUŽEBNÉ OČEKÁVÁNÍ

"Je mi 28 a s manželem jsme spolu už 6 let. Od první chvíle jsme věděli,že chceme rodinu,pořád jsme plánovali kolik budeme mít děti, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Neustále jsme vymýšleli různá jména a pořád jsme čekali na okamžik,kdy mi doktorka potvrdí, že nás bude víc. Ale jak ubíhaly měsíce pořád se nic nedělo, tak jsme začali navštěvovat různé odborníky a nakonec jsme skončili v centru pro neplodné páry. Řekli, že nejsme zcela bezproblémový pár, ale IVF to spraví. Tak jsme nepřestali doufat a prošli nesčetněkrát umělým oplodněním.Vůbec nám nevadilo, že jsme do toho investovali desítky, až to došlo do stovek tisíců, ale pořád jsme čekali.
Několikrát jsem otěhotněla,ale pokaždé jsem v 6 týdnu potratila. Nikdo si nedovede představit tu bolest v srdci, tu bezmoc, beznaděj......bylo neskutečně psychicky náročné. Jediné co mi opravdu ostatní páry v centru záviděly, byl můj manžel. Neustále mě podporoval, dodával mi novou a novou sílu bojovat. Až jednou....po dalším potratu, jsem si připadala,že se rozsypu a manžel přišel s tím,že když nám není dáno,tak si to miminko adoptujeme.
Nedovedete si představit, jakou novou sílu do mě vlil. Vůbec jsme nevěděli kam a na koho se obrátit, ale přes FOD jsme zašli na potřebné úřady a dali se na dlouhý boj s časem. Neustále si řákám, když jsme vydrželi bojovat 5 let, tak co je pro nás nějakých pár let navíc.
Na MÚ v našem bydlišti byla neskutečně hodná a ochotná paní nám všemocně pomoct. Prvně potřebovala veškeré informace o nás, rodině, práci....prostě všechno. A pak nám dala hlavně naději. Vím, že jsme na začátku, ale doufám, že budeme způsobili osvojit si dítě. Je to zvláštní, ale už teďkom to naše budoucí miminko mocka miluju a je nám úplně jedno jestli to bude chlapeček nebo holčička nebo dvojčatka.
Mocka se těším na ten okamžik, kdy už budeme rodina-kdy budu máma a můj manžel táta. Jen si teďkom přeji, aby to bylo dřív než cokoli jiného. Vím,že to chci asi moc rychle, ale kdo je ve stejsé situaci jako já, určitě chápe o čem píšu. Proto všem, i sobě, přeju hodně stěstí...."

xxx

* * *

2.5.2005

"Vážení,

po čase jsem "nalistovala" znovu stránky www.adopce.com a uviděla tam svůj příspěvek, jejž jsem psala někdy před rokem a kousek. Mezitím se mnohé událo :-). Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem se smířila s tím, že i když máme podanou žádost o adopci, bude vyřízení trvat mnoho let a my třeba zůstaneme bezdětní (na vlastní těhotenství nemám chuť a ani pomyšlení, vůbec se o vlastní dítě nepokoušíme). Začali jsme si s manželem krásně užívat stavu bezdětnosti - během půl roku jsme byli měsíc a půl v Británii, mně se podařilo získat dvě nakladatelské smlouvy na mé dvě (dosud nenapsané :-)) knihy, prostě idyla. Říkala jsem si: jestli adopce někdy vyjde, tak teď, když jsem se konečně naučila žít bez dítěte :-).

A ano - před necelým měsícem nás oslovili z krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jestli se nechceme podívat na holčičku Alžbětku, která se narodila v dosti zuboženém stavu (podrobnosti nechávám pro ni, ty zveřejňovat nechci). Po půl roce se doslova vyloupla před očima a nyní je to hvězda kojeňáku. A tak se nám během týdne totálně změnil život. Během 3 dní jsme museli pro Alžbětku, do které jsme se samozřejmě okamžitě zamilovali, přestavět celou ložnici a část bytu, nakoupit vše potřebné a pokusit se psychicky připravit na to, že najednou budeme 3 (což bylo nejtěžší). Pak jsem s ní v kojeňáku strávila jeden den a jeli jsme všichni domů.

Kdo si myslí, že tímto se konal happy end, velmi se mýlí, a to je vlastně důvod, proč pokračování svého příběhu píšu. Nyní je u nás Betty necelé 3 týdny a my s manželem jsme do ní úplně hotoví, strašně zamilovaní. Ale první dny byly naprosté peklo! Ze života "nezávazkové" třiatřicátnice, která šla, kdykoli a kamkoli chtěla, a věnovala se dosud jen své kariéře a práci a krásnému vztahu s manželem, jsem se doslova přes noc stala matkou na plný úvazek. Šokovaly mě mé pocity - neměla jsem žádnou radost! Hledala jsem tedy pomoc v příbězích na internetu i u ostatních (biologických i nebiologických) matek a téměř všechny shodně prohlašovaly, že mé pocity nejsou normální, že být matkou je super a že mě nechápou... pomohl mi až MUDr. Richard Bosák, který mi vysvětlil, že i když jsem Alžbětku neporodila, jsem nyní v jakémsi šestinedělí, kdy mám právo na hormonální výkyvy a pocity nelibosti - vždyť se mi změnil celý život! A navždy! První 4 dny jsem Betty vždy po ránu, kdy byly deprese nejsilnější, chtěla vrátit s tím, že na její výchovu nemám, že si to vlastně vůbec nepřeju a že jediné, po čem toužím, je návrat k mému dosavadnímu životu. Už po 4 dnech jsem byla "jen" depresivní a malou jsem už vracet nechtěla - dnes už si (byť je to teprve 3 týdny) život bez ní neumíme ani já, ani Martin představit. Denní rytmus se malé sice zcela podřídil, ale když jsem jej přijala i já, zjistila jsem, že v době, kdy spinká nebo si sama hraje, zvládnu docela dost věcí. Ráno i odpoledne trajdáme po okolí našeho domu, často jsem denně venku i 6 hodin, takže snad poprvé v životě vidím ten spěch jarní přírody. Úplně se mi změnil život :-).

Píšu tohle své psaní hlavně proto, že ty 4 dny, kdy jsem o sobě pochybovala, byly úplné peklo a nikdo mi nedokázal poradit. Na netu ještě jakžtakž najdete cosi o laktační psychóze biologických matek, ale my, matky adoptivní, přece na nic takového nemáme nárok :-). I v psychologické poradně nás učili jen o potřebách dítěte, které k nám přijde, a nikoli o potřebách a pocitech nás, rodičů. Je to myslím velká chyba, protože zpětně si uvědomuji, že si nedovedu představit adoptivní matku, která by šokovou reakcí, jakou jsem měla i já, vůbec neprošla. A pak by jí myslím podobné psaní velmi pomohlo, protože by věděla, že je to NORMÁLNÍ a že to přejde.

Na závěr krásný příběh: volala jsem své vzácné přítelkyni Sofii, matce dvou již dospělých dětí, a tajně se jí svěřila, že se trápím tím, že chci Betty vrátit. A ona řekla: vy ji aspoň máte kam vrátit. Ale já ty své dvě biologické děti chtěla zpočátku vyhodit z okna :-)).

Takže všem začínajícím adoptivním matkám přeji - stejně jako sobě, protože stále ještě začínáme - aby se netrápily tím, čím se trápit nemusí: máte nárok na VŠECHNY pocity, vždyť se vám úplně obrátil život! Užívejte si i je, neboť se tím vy samy poznáváte. A věřte, že když jste dokázaly na miminko čekat, dokážete se o ně hravě i postarat. Jen bude možná chvilku trvat, než se vám to začne líbit :-)).

PS Byli jsme rasově tolerantní žadatelé, ale nechtěli jsme Roma/Romku. Teď máme Romečku, jejíž otcovství není jasné, možná i "šmrncnutou" Vietnamem :-). V kojeňáku jsem viděla spoustu nebílých dětí a jsou nádherné! Zkuste tam někdy vy, žadatelé o bílé dítě, aspoň nakouknout :-). Nejenže pak nebudete čekat na dítě léta letoucí, ale navíc jsou tyto "mixované" děti nesmírně šikovné..."

Mgr. Daniela Pilařová

* * *

Píšete na svých stránkách, že chcete příběhy... zde je náš :-).

"Je mi 32 let, 10 let jsem brala hormonální antikoncepci a domnívala se, že až jednou budu chtít dítě, prostě ji vysadím a bude to. S manželem, který má dvě dospělé dcery z prvního manželství, jsme měli vše dokonale naplánováno: v mých 29 první dítě, pak možná další, ale každopádně ještě jedno adoptovat. Ve 29 letech jsem opravdu přišla do jiného stavu a v 6. týdnu potratila. Byl to pro mě tak šílený zážitek, že jsem další dva roky o těhotenství nechtěla ani slyšet. Věnovali jsme se práci a novému bytu, až "to" na mě v roce 2003 v létě zase přišlo a já začala toužit po dítěti. Po 3 měsících jsem přišla do jiného stavu - a v 6. týdnu opět potratila. Tentokrát tak "šikovně", že jsem musela na následnou kyretáž 2 x a hrozila mi trvalá neplodnost. Byla to vina lékařů, kteří špatně provedli první zákrok, já mezitím dostala chřipku s horečkami, a tak mne nemohli vzít znovu pod narkózu, abych nedostala zápal plic, a tak mne 10 dní udržovali pod silnými antibiotiky, aby to, co mi nechali v děloze, nezačalo hnisat... teprve pak provedli druhou - konečně úspěšnou - kyretáž (ať žije Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě-Porubě!).

Hned po návratu z nemocnice v říjnu 2003 jsme se s manželem rozhodli, že není nač čekat, a obrátili se na ostravský úřad pro adopci (dodnes nevím, jak se to vlastně oficiálně jmenuje :-)). Už jsem nemohla dál absolvovat šílené pokusy o těhotenství se šílenými následky, aniž bych měla aspoň nějakou naději na vlastní dítě. První návštěvaa u příslušné úřednice byla šílená a v podstatě nás ujistila o tom, že nemáme šanci "výběrovým řízením" projít. Nenechali jsme se odradit a zajistili si všechny formální věci včetně stupidních dotazníků - jak jsme si tenkrát mysleli. Odevzdali jsme je - a dva měsíce bylo ticho. Pak se nám příslušná paní ozvala a vše začalo nabírat zcela jiný směr. Byla se podívat u nás doma, vysvětlovala nám, proč se při první návštěvě snaží žadatele odradit, řekla nám, že nevidí důvod, proč bychom měli mít s adopcí problémy, a po pár hodinách velmi příjemného rozhovoru odešla. Po dalších dvou měsících nás kontaktovala psycholožka, která pro adopční kancelář dělá psychotesty nastávajících rodičů. Máme za sebou první sezení u ní - nesmírně příjemná žena, miluje svoji práci i děti, které má "na starosti" (ty, které budou jednou adoptované). Nyní nás čeká měsíc chození právě k této psycholožce a pak budeme zařazeni mezi "čekatele". Podle paní psycholožky jsme už "těhotní" :-).

Samozřejmě nevím, co bude za půl roku, za dva roky, jak dlouho budeme čekat na vlastní nevlastní miminko :-), ale pochopila jsem cosi moc důležitého. Snad to nezní namyšleně, když napíšu, že právě o to se chci podělit se ženami, které také čekají na adopci...

Je u nás téměř tradicí, že se na adopci a její pomalý průběh nadává. My jsme ale pochopili, že vše má své důvody: nejde o to, že by příslušní úředníci NECHTĚLI dítě do péče svěřit, naopak: aspoň ti, se kterými jsme jednali my, byli velmi obeznámení, moudří a zkušení. Oni jen vědí, že delší čas - například tři roky - čekání na dítě může přinést zvrat v rozhodnutí rodiny, která chce dítě adoptovat. A kdo není ochoten pár let čekat, když poté se má o dítě starat v podstatě celý život - ten by asi opravdu nebyl spolehlivým rodičem. My s manželem samozřejmě nevíme, co s námi udělá třeba další dvouleté čekání, ale chápeme, že tím musíme projít, abychom měli dostatek času na to si případnou adopci včas rozmyslet. Vydrží tak jen ti nejhouževnatější a u nich je pak skutečně velmi vysoký předpoklad, že péči o dítě zvládnou. Budou mít už za sebou prvotní deprese z toho, že nemohou mít vlastní děti, i náhlou touhu po tom získat dítě co nejdříve - věřte, vím, o čem zde mluvím.

My dva s manželem jsme právě získali požehnání mé gynekoložky k dalším pokusům o vlastní dítě. Zároveň usilujeme o adoptované a bývají nám kladeny otázky typu: co uděláte, pokud zároveň přijde dítě adoptované a vlastní? My samozřejmě nevíme, co uděláme, nejsme věštci, ale myslíme si, že to bude jednoduché: necháme si oba! :-) (obě). Pevně věřím, že miminko, které k nám přijde adoptované, bude úplně stejně naše jako případné biologické. Nejsme křesťani ani náboženští fanatici, ale myslíme si, že "naše" dítě může klidně nosit jiná biologická matka: dušička bude stejně patřit k nám...

Na závěr alarmující případ, který jsem vyslechla: dva manželé středního věku přišli o jedinou dceru. Urychleně chtěli adoptovat jakoukoli holčičku a za svým "cílem" šli tak urputně, že si sami brali na víkendy zhruba sedmiletá děvčata z domovů - všechna ale vraceli, protože byla "zaostalá", "neschopná", "nic neuměla" atd. Manželé nadávali na "výběr" dětí v těchto zařízeních a na sociální pracovnice starající se o adopce se obraceli s tím, že by měli mít přednostní právo na přidělení dítěte, protože prožili obrovskou bolest při ztrátě své dcery. Nepochopili, že nechtějí dát domov dítěti, které na svůj vlastní nemělo štěstí, ale že hledají otisk své mrtvé dcery, který ale nemohou nikdy najít, protože jejich dcera byla stejně jako děti k adopci jedinečná. Naštěstí si posléze své marné hledání uvědomili a o adopci dále neusilovali. Oba to byli vysokoškoláci, a přesto byli schopni říct tak nefér věc, jako že by měli mít v adopci přednost před ostatními páry, "které nezažily takovou bolest". Já za "ostatní páry" mohu říci, že opravdu vůbec nevěděli, co to je, čekat na vlastní dítě, být těhotná, přijít o ně, hledat jiné možnosti a mezi tím vším vidět spolužačky/kamarádky/nekamarádky, jak jim rostou břicha a rodí zdravé krásné děti. A ptají se mne: kdy už budeš mít nějaké ty? Kariéristko, nečekej s tím dlouho...

Naučila jsem se sebeobraně, když vidím v supermarketech ty šťastné břichaté budoucí matky, které samozřejmě nesnáším, nebo maminy s čerstvými novorozenci, vždy si říkám: "Ony mají to štěstí, že jejich štěstí je na nich vidět." Ale kolem mne zde chodí spousta žen, které jako já potrácely a prožívají depresi, ale na nás to prostě vidět není. A část z těch šťastných kojenců se šťastnými matkami je adoptovaná... přijde čas, kdy k nim přibydeme i my.

Držím nám všem palce!"

Mgr. Daniela Pilařová

* * *

Náš příběh (24.3.2004)

"Není tomu ještě ani týden, kdy se naše rodina rozrostla. Malý blonďatý chlapeček, který si nás vybral za rodiče nám okamžitě přirostl k srdci. Všechno probíhalo velice rychle od první informace v pondělí až do odchodu Jarouška domů ve čtvrtek. Nechtěli jsme ztratit již ani den jeho života. Musíme ale říci, že Jára je naše druhé dítě. První, Anička, k nám domů přišla již před čtyřmi roky. Byl to pro nás velký den. Byli jsme strašně napnutí, jak se jí u nás bude líbit. Totéž jsme si prožili i nyní s Járou, kterému je již jeden rok a u kterého jsme nevěděli jak bude reagovat on, ale také Anička. Oba to zvládli absolutně skvěle. Za těch pár dní už Jaroušek říká táta i máma (a to prý ještě nemluvil), hodně se směje, strašně rád se tulí. Anička ho má moc ráda, hraje si s ním, také ho poučuje a večer mu před spaním čte pohádku (jsou jí čtyři a neumí číst, ale krásně to předstírá).

Na to špatné, a teď máme na mysli všechny ty pokusy s umělým oplodněním, se nyní díváme tak, jako by to byl jenom nějaký film, který jsme kdysi viděli. Včera večer, když už děti spinkaly, jsme seděli vedle sebe a po tvářích nám stékaly slzy. Nemuseli jsme si nic říkat, byly to slzy štěstí. O našich příhodách by se dala napsat kniha, ale myslíme, že to není nutné. Ať si to každý zažije. Máme to štěstí, že máme dvě nádherné děti, které milujeme a upřímně přejeme všem, kteří na toho svého človíčka teprve čekají a zdá se jim to čekání dlouhé, ať vydrží, protože to rozhodně stojí za to.

Mirka a Milan

* * *

Ahoj, jmenuji se Davídek Louis a moje maminka s tatínkem Vám budou vyprávět náš příběh.

"Už je to tak dávno, že se to zdá jako sen. Chtěli jsme miminko a netušili jsme, jak to bude komplikované. Když stále nepřicházelo, navštívili jsme lékaře a s jejich pomocí se snažili o „miminko ze zkumavky“. Je to proces náročný na psychiku, zvláště, když pravděpodobnost úspěchu je dost malá v porovnání s naší touhou. Přesto jsme umělé oplodnění podstoupili osmkrát...a bezvýsledně. Dostali jsme se před otázku, zda pokračovat a investovat další nemalé peníze do lékařských zákroků. Rozhodli jsme se, že bude lepší miminko adoptovat.

Nevěděli jsme, kde začít shánět informace, tak jsme začali telefonovat po různých úřadech a na ten správný jsme se dostali vcelku brzy. Domluvili jsme si schůzku s naší sociální paní, ta nám dala potřebné doklady k vyplnění, poradila, co máme doložit, aby naše žádost byla úplná. Poté následovala její návštěva u nás doma, vše probíhalo v naprosté pohodě a my s její pomocí vyplnili do dotazníku i odpovědi na otázky, které nás...trošku zaskočily. Nám totiž bylo úplně jedno, jestli miminko bude blonďáček nebo černooký kudrnáček, zda holčička nebo klučina a pokud by byla dvojčátka, chtěli bychom je také. Jen jsme si přáli co nejmenší.

Naše žádost s posudkem ze sociálky putovala na MPSV, kam jsme byli dvakrát pozváni na psychologické testy a pak jsme čekali, zda budeme doporučeni a zařazeni do registru vhodných osvojitelů. Stalo se, a my začali navštěvovat tříměsíční „Kurz pro adoptivní rodiče“ s dalšími budoucími rodiči, který pořádal Kojenecký ústav v Praze. Konečně jsme měli bližší kontakt s miminky, dosud to bylo jen papírování, ale během kurzu jsme ty maličké slyšeli a viděli, byli jsme tak blízko...a na nás čekalo zatím to nejhorší – bezmocné čekání. Stále jsme volali na sociální odbor a na ministerstvo i přes to, že jsme znali jejich odpovědi. Čekání jsme si také krátili schůzkami s budoucími rodiči, které jsme poznali v kurzu. A jednoho dne „náš kurz“ dostal první miminko. A pak další a další, všechny dětičky jsme slavili a měli radost, že se tak pěkně rozrůstáme. Jednou zazvonil telefon i u nás... Nedokážeme popsat, jaké štěstí jsme prožívali a to jsme ještě netušili, o co nádhernější bude realita. Nemohli jsme se dočkat, až si pro maličkého pojedeme.Zatím se nám doma kupilo dětské oblečení od známých, postýlky, kočárky. Když nám pak na ministerstvu paní psycholožka ukázala fotku našeho malinkého, ještě stále jsme nevěřili tomu štěstí. A pak jsme už byli na cestě do dětského domova, auto plné dětských věciček a pevně rozhodnuti, že bez malého se domů nevrátíme.

Sestřičky nás vedly dlouhou chodbou, až na konci v posledním pokojíčku leželo mezi hračkami osm a půl kila pětiměsíčního štěstí – náš synáček!!! Od prvního okamžiku se na nás smál a my si začali uvědomovat tu neobyčejnou a pro nás dosud tak vzdálenou věc, že jsme konečně rodina. Prvních pár týdnů doma měl Davídek stále spoustu návštěv, všichni chtěli vidět nejpohodovější a stále usměvavé miminko. Davídek v jednom dni získal všechno to, co většině dětí připadá naprosto normální a obyčejné – mít domov, lásku, babičky a dědečky, tety, strýčky... a nám bylo nepopsatelně, když jsme prvně říkali:“to je náš syn“.

Dnes už je to více než rok, co máme Davídka, ale ty první okamžiky rodičovství si pamatujeme s přesností na vteřiny. Davídek od té doby hodně vyrostl, spoustu se toho naučil, hodně naučil i nás. Stále se scházíme s ostatními lidičkami z kurzu, už všichni jsou rodiče a s radostí sledujeme, jak se nám z miminek stávají človíčci, kteří mají tu výsadu, že slaví dvoje narozeniny – biologické a osvojenecké.

Měli jsme velké štěstí, že jsme na naší cestě potkávali samé báječné lidi. Ať už to byly sociální pracovnice, paní psycholožka, paní primářka z Prahy a pan primář, který nám Davídka prvních pět měsíců opatroval, hodné sestřičky ...všichni byli úžasní a plni pochopení pro čekající netrpělivé rodiče. Třináct let jsme čekali na miminko a už ho máme, je snadné psát o takovém štěstí, ale my v současnosti prožíváme i období „očekávání“. Davídkovi už jsme zažádali o sourozence a kdyby to tentokrát byla holčička...snad ten telefon brzy zase zazvoní...!!!

Držíme všem palce!"

Davídek, Marcela a Frédéric Louisovi