Statistika - Názory odborníků

• Příprava pěstounů a osvojitelů 

• Nové formy pěstounské péče v zahraničí

• Školní dítě v náhradní rodinné péči

• Současné problémy systému náhradní péče a monitorování situace českých dětí a jejich práv.

• Návrh modelu profesionální pěstounské péče u nás

 Příprava pěstounů a osvojitelů (Eva Rotreklová, Veronika Wesselá, Miloslav Kotek)

Na stránkách našeho časopisu dnes otevíráme nové téma: příprava budoucích pěstounů a osvojitelů. Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí by měl přípravu absolvovat každý, kdo chce přijmout dítě do náhradní rodinné péče. Realizace příprav je jednou z aktivit, které na základě pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí vykonávají tzv. pověřené osoby - zpravidla neziskové organizace. Patří mezi ně i občanské sdružení TRIALOG ( Brněnský institut rozvoje občanské společnosti), které se touto problematikou dlouhodobě zabývá. Tým odborníků je autorem ucelené koncepce příprav, kterou absolvovalo od roku 2000 více než 250 manželských párů. 

Příprava - a proč ? 
„Proč máme absolvovat nějakou přípravu? Nestačily všechny ty testy? Když se někomu dítě narodí, taky nemusí jít na přípravu. A v praxi nám stejně všechny poučky budou k ničemu. Přebalovat dítě přece umíme!“ S podobnými námitkami ze strany budoucích náhradních rodičů se setkáváme téměř vždy při zahájení přípravy.

Z těchto vyjádření účastníků je patrné, že většina z nich nemá informace o tom, jak bude příprava probíhat, jaký bude obsah a formy práce a už vůbec ne o tom, jaký užitek by z přípravy mohli mít oni i dítě, které u nich najde svůj nový domov. To je jedním z klíčů k pochopení jejich negativních postojů. Základní otázkou, na kterou je nutné dát odpověď, je význam přípravy v procesu zprostředkování náhradní rodinné péče. 

Na prvním místě je pochopitelně zájem dítěte, které bude do rodiny svěřeno. Pro něj je nepochybně velmi důležité, aby přišlo do rodiny, která rozumí jeho potřebám, ví, s jakými problémy se při jeho výchově může setkat, jak se může projevit vliv biologické rodiny a pobyt v ústavu. Čím informovanější bude jeho nová rodina, tím je menší pravděpodobnost, že se bude muset (v tom nejhorším případě) někdy vrátit zpátky do ústavu. 

Budoucí pěstouni i osvojitelé musí být připraveni na přijetí biologicky cizího dítěte tak, aby byli co nejméně překvapeni a zaskočeni komplikacemi, se kterými se mohou setkat. Stejně důležité je poznat a přijmout odlišnosti mezi biologickým a náhradním rodičovstvím . 

A konečně jaký smysl má příprava pro pracovníky orgánů sociálně právní ochrany, kteří rozhodují o nových pěstounských a osvojitelských rodinách? Domníváme se, že by se z přípravy na přijetí dítěte neměla stávat součást rozhodovacího procesu, zda tito konkrétní manželé mohou či nemohou být náhradními rodiči. Pochopitelně nelze vyloučit, že až v průběhu přípravy vyjdou najevo skutečnosti, pro které není možno dítě do náhradní rodiny svěřit. Mělo by se však jednat spíše o výjimky. 

V přípravě jde především o potvrzení rozhodnutí přijmout biologicky cizí dítě a o získání odpovědi na otázku jakému dítěti může rodina poskytnout to nejlepší prostředí pro jeho další vývoj. 


Sestavení skupiny 
Při sestavování skupiny pro přípravu se soustředíme na to, aby skupina účastníků byla co nejvíce homogenní pokud jde o situaci, ve které se nachází, a o motivaci pro přijetí dítěte. Logicky pak dělíme účastníky na bezdětné (tedy bez biologicky vlastních dětí) a na ty, kteří již vychovávají vlastní děti, bez ohledu na to, o jaký typ náhradní rodinné péče žádají. Tento přístup se ukázal jako vhodný obzvláště v moravských krajích, kde starší bezdětní manželé často žádají o pěstounskou péči jen proto, že se domnívají, že na dítě do osvojení již vzhledem ke svému věku a situaci v regionu nemají naději. Jejich očekávání a představy o přijatém dítěti jsou však mnohem bližší „klasickým“ bezdětným osvojitelům než pěstounům, kteří své rodičovské potřeby již uspokojili výchovou vlastních dětí. Také proto jsou u přijatého dítěte častěji ochotni více tolerovat jeho vývojové a výchovné zvláštnosti, stejně jako zásahy biologické rodiny.

Rodiny s vlastními dětmi, které se rozhodly poskytnout zázemí dalším dětem, přicházejí mnohdy s velmi zkreslenými, někdy i idealistickými představami o pěstounské péči. Program přípravy je proto více zaměřen na tato témata: 
- děti, které potřebují pěstounskou rodinu, jejich situace s ohledem na 
minulost a budoucnost, a jejich specifické potřeby, 
- cíle a možnosti pěstounské péče, 
- změny spojené s příchodem dalšího dítěte do rodiny a s nimi spojená rizika (např. 
reakce vlastních dětí)
- vztahy a kontakty biologické rodiny s dítětem a dopad na pěstounskou rodinu.
U bezdětných párů je pak daleko více akcentována problematika přijetí náhradního rodičovství a vyrovnání se se ztrátou svého rodičovství biologického.

Lektorský tým a jeho spolupracovníci 
Přijmeme-li myšlenku, že v přípravě by měli účastníci také získat kvalifikované průvodce i pro období adaptace v nové situaci, je výhodné, když se skupinou trvale pracují dva lektoři - oba jsou přítomni úvodnímu setkání a obou vícedenních. Jednodenních setkání se zúčastňuje vždy jeden z nich a zve si ke spolupráci externí pracovníky- experty pro danou oblast. 

Je tím zajištěno dodržení koncepce přípravy, kontinuita programu a skupina získává své odborné průvodce, se kterými může udržovat kontakt i v období po přijetí dítěte. .

Tým lektorů i externích spolupracovníků je složen z odborníků, kteří mají praxi a zkušenosti z oblasti náhradí rodinné péče, především z konkrétní práce s pěstounskými a osvojitelskými rodinami. Mohou tak reagovat na všechny dotazy, které se v průběhu přípravy objeví, doplňují výklad příklady z praxe a jsou schopni reagovat i na aktuální případy a situace, se kterými se účastníci setkávají. Mnohem více než konkrétní profese lektorů tu sehrává roli právě odbornost v oblasti náhradní rodinné péče a kvalifikace pro práci se skupinou.

Zkušenosti nám potvrdily, že je výhodné, když lektory – průvodci jsou odborní pracovníci kteří nemají k účastníkům žádné rozhodovací kompetence a nejsou účastni přímo výběru rodiny pro konkrétní dítě. Účastníkům příprav hned v úvodu sdělí v jakém rozsahu a jakou formou podají informace o průběhu a výsledcích příprav sociálním pracovnicím pro potřeby poradního sboru. Jsou tak splněny podmínky pro vytvoření bezpečného prostředí, ve kterém budou moci účastníci hovořit i o svých nejistotách a pochybnostech. Je velmi důležité, aby bezpečí skupiny bylo velmi pečlivě střeženo a neobjevily se (byť zdánlivé) pocity ohrožení. 
Jak bylo výše uvedeno, jako hosty zveme ke konkrétním tématům odborné pracovníky krajských úřadů, do programu jsou zařazeny také rozhovory se sociálními pracovnicemi dříve okresních, nyní pověřených obecních úřadů. Cílem těchto sekání je zprostředkovat vzájemné setkání v neformálním, neúředním a neutrálním prostředí. Sociální pracovnice mají také příležitost získat od účastníků zpětnou vazbu k přípravě, včetně jejich bezprostředních dojmů a názorů.
Úroveň přípravy a její užitečnost samozřejmě zvyšuje lektorská účast pracovníků kojeneckých ústavů a dětských domovů, kteří vnáší do přípravy živé, aktuální a konkrétní informace o dětech a jejich životě v ústavní výchově. 

Skupiny složené z rodin s vlastními dětmi, které budou přijímat pravděpodobně děti starší tří let, absolvují návštěvu dětského domova s odborným výkladem pracovníků zařízení. Osvojitelé, kteří chtějí přijmout mladší dítě, mají zase možnost navštívit kojenecký ústav. Většinou se jedná o první takové setkání, pomáhá klientům získat reálný pohled na situaci dítěte v ústavní výchově a zbavuje je mnoha představ, které získali z náhodně dostupných zdrojů.
S kladným ohlasem účastníků se setkává diskuse s pozvanými osvojiteli nebo pěstouny, kteří již dítě v náhradní rodinné péči vychovávají. Do příprav zveme také dospělé, kteří vyrůstali v náhradní rodině. Jejich zkušenosti a zážitky jsou velkým přínosem pro celou přípravu. 

Obsah a program 
Rozsah příprav jsme upravili do 48 vyučovacích hodin (3 jednodenní a 2 vícedenní setkání). Tento rozsah po téměř třech letech zkušeností vidíme jako minimální. Stále častěji se se skupinou dostáváme do časové tísně, kterou řešíme prodlužováním trvání setkání, někdy také individuálními konzultacemi. 
Základní koncepce přípravy tak, jak jsme ji stanovili na počátku, zůstala prakticky nezměněna, což je výsledkem nejen naší zcela konkrétní představy o smyslu přípravy, ale především našich zkušeností z předchozích aktivit v oblasti náhradní rodinné péče.

Avšak stanovený program setkání se postupně dotvářel, reagoval na potřeby účastníků a vznikaly také alternativy, které lépe odpovídají požadavkům různě složených skupin. 

Obsahová skladba příprav není zaměřena pouze na předávání informací. Pro mnohé je vstřebávání většího množství informací najednou obtížné a spíše než přínos znamená prohloubení pocitů nejistoty a neporozumění. 

To nás vede také k tomu, že v programu jednodenních setkání strukturujeme informativní bloky, střídáme témata a volíme i jiné formy práce, které skupinu aktivizují. 
Víkendová setkání jsou především zaměřena na osobnostní přípravu s použitím zážitkových technik. Také sem však vkládáme bloky zaměřené více na teoretická témata. 

K největším změnám došlo v pořadí témat zařazovaných postupně do jednotlivých setkání. 

Na počátku bylo první vícedenní setkání zaměřeno na reflexi vlastního rodinného zázemí a hledání zdrojů pro náhradní rodičovství - toto téma se postupem doby stalo až na samý závěr programu, kdy účastníci již lépe rozumějí smyslu diskusí na toto citlivé téma. 

Na prvním vícedenním setkání je věnována pozornost celému procesu zprostředkování, tedy především té etapy, kterou mají ještě klienti před sebou. Sem patří také velmi časté otázky na kritéria a způsob výběru rodiny pro konkrétní dítě, jak probíhá, kdo předkládá návrh, kdo se zúčastňuje poradního sboru, jak mohou sami klienti ovlivnit výběr dítěte. Zařazujeme sem i otázku, zda a z jakých důvodů je možné nabídnuté dítě odmítnout a jaké to bude mít důsledky. Právě odpovědi na tyto otázky, které jsou pro účastníky často doposud tabuizované, jim pomáhají překonat pocity nedůvěry a nejistoty, získané mnohdy z dosavadního postupu při zprostředkování náhradní rodinné péče. Toto téma je vždy přijímáno velmi pozorně a v mnoha skupinách se atmosféra po tomto programovém bloku jednoznačně uvolní a otevře. 

S otázkami kolem výběru vhodné rodiny pro dítě souvisí také první kontakt s dítětem – jeho průběh, získání informací o dítěti, možnosti konzultací s odbornými pracovníky a v neposlední řadě způsob převzetí dítěte. 

Rovněž vyjasňujeme podmínky mezinárodní osvojení. Ve veřejnosti tato otázka většinou vzbuzuje pocity nedůvěry a podezření z předávání právně volných dětí k adopci do ciziny. 

Na základě těchto informací má každý pár možnost reálně posoudit vlastní šance na splnění svých představ o dítěti a tím se otevírají další otázky - přijetí dětí předškolního věku, dětí etnicky odlišných a dětí se zdravotními handicapy. 

Úvahy nad těmito tématy, práce s podnětovými situacemi, diskuse se zkušenými pěstouny a osvojiteli - to jsou východiska pro naplnění jednoho z cílů přípravy: ujasnit si, jakému dítěti chceme nabídnout rodinu a pro jaké dítě můžeme být opravdu dobrou rodinou. 

Tématické okruhy programů přípravy 

• Rodina a náhradní rodinná péče - rodina, její funkce a význam v životě dítěte, cíle náhradní rodinné péče, jednotlivé formy, úskalí a rizika. 

• Sociálně-právní problematika náhradní rodinné péče - rodičovská zodpovědnost - obsah, práva a povinnosti rodičů, omezení, pozastavení, zbavení rodičovské zodpovědnosti, incidenční řízení, náhradní rodinná péče - svěření do výchovy fyzické osobě, pěstounská péče, osvojení I.stupně, II.stupně, souhlas biologických rodičů s osvojením, postup při svěřování dětí do NRP, kompetence jednotlivých institucí, dávky státní sociální podpory v NRP, dávky sociální péče pro děti zdravotně postižené atd. 

• Vývojová psychologie - potřeby dítěte v jednotlivých vývojových obdobích s akcentem na specifika dětí žijících mimo vlastní rodinu, úkoly náhradní rodiny pro překonání deficitů, citová deprivace, její důsledky a možnosti nápravy.

• Psychologie rodičovství - biologické versus psychologické rodičovství.

• Zdravotní hlediska náhradní rodinné péče - genetická zátěž dětí přicházejících do NRP, onemocnění získaná v prenatálním vývojovém stadiu, choroby a zdravotní postižení získané při porodu, chronická onemocnění - nečastější typy, možnosti terapie. 
  

Zdroj: Středisko náhradní rodinné péče

 Nové formy pěstounské péče v zahraničí (Hana Pazlarová)

V rámci projektu Střediska NRP „Práva ohrožených a znevýhodněných dětí (viz. NRP 2/2002) jsme uspořádali v pořadí třetí seminář, který byl tentokrát zaměřen na zahraniční zkušenosti. O svoje zkušenosti se s námi laskavě podělil p. Chris Gardiner. Pan Gardiner, sám zkušený pěstoun, se v otázkám péče o děti dlouhodobě angažuje v mnoha zemích celého světa. Podílel se na reformě systému péče o děti na Ukrajině. Pracoval jako expert UNICEF. (Obsáhlý rozhovor s ním přinesl časopis Náhradní rodinná péče 3/2002)

Postupně seznámil účastníky s několika novými směry rozvoje pěstounské péče. Teoretické modely ilustroval příklady z vlastní praxe, což bylo pro přítomné zvlášť inspirativní.

Pro Českou republiku vyznělo velmi nelichotivě úvodní konstatování, že na rozdíl od jiných postkomunistických zemí (o vyspělých zemích ani nemluvě) je u nás vzhledem k počtu obyvatel dlouhodobě nejvyšší počet dětí umístěných v ústavních zařízeních. Ačkoliv máme jako jediní na světě díky dlouhodobému výzkumu prof. Matějčka a jeho kolegů v ruce empirické důkazy, že ústavní péče je ze všech možných řešení pro zdravý vývoj dětí to nejhorší, bohužel se to doposud nepromítá do praxe. 

Současné trendy v péči o děti ve světě jsou přitom naprosto opačné. Postupně se stále více prosazuje cesta maximální sanace biologické rodiny. Existují propracované systémy podpory a služeb ohroženým rodinám. Ukazuje se, že tento přístup je nejen prospěšnější pro vývoj dětí, ale v neposlední řadě i mnohem levnější než dlouhodobé umístění v ústavních zařízeních. Odchod dítěte z rodiny je vnímán jako skutečně krajní řešení.

Jedním z prvků těchto podpůrných systémů je rozšíření krátkodobé a střednědobé terapeutické pěstounské péče. Zvlášť vybrané a vyškolené pěstounské rodiny jsou schopny převzít do péče děti z rodin, kde se objeví akutní potřeba umístit dítě alespoň na přechodnou dobu mimo vlastní rodinu. V podstatě se jedná o pomoc biologické rodině na přechodnou dobu, než si vyřeší problémy, které vedly k odchodu dětí z rodiny. V zahraničí je velká část dětí v pěstounských rodinách se souhlasem biologických rodičů. Děti s nimi neztrácejí kontakt. Rodiče toto řešení nevnímají jako trest, ale jako pomoc. Je to řešení použitelné v případě zdravotních i sociálních problémů (léčba ze závislosti, psychologické či psychiatrické problémy, vztahová krize, momentální tíživá sociální situace, dlouhodobá nemoc apod.).
V případě dětí s vážnými zdravotními nebo výchovnými problémy jsou pěstouni (nebo alespoň jeden z nich) profesionálové, kteří jsou odměňování stejně jako sociální pracovníci. Jsou součástí celého týmu, který se pravidelně schází, vypracuje individuální plán pro každé dítě a průběžně sleduje jeho naplňování. Pěstouni kromě toho v takovém případě vedou výchovné deníky dítěte, zúčastňují se všech jednání, která se dítěte týkají (včetně případných soudních).

V některých případech se pěstouni stávají po určitou dobu i supervizory biologických rodičů (většinou matky). Jedná se o velmi intenzivní kontakt pěstounů s biologickou rodinou. Matky, které mají o své děti zájem, ale nejsou z různých důvodů schopné se o ně momentálně starat, se zúčastňují života pěstounské rodiny. Mohou třeba denně docházet za svými dětmi, učí se starat o domácnost, zvládat běžné denní úkoly, přípravu s dětmi do školy apod. Nejen že děti nestrádají ztátou kontaktu s matkou, ale i matky jsou více motivovány k řešení svojí osobní situace.

Posledním typem pěstounské péče, o kterém p. Gardiner hovořil, je tzv. respitní pěstounská péče. Je to vlastně nabídka krátkodobého ulehčení rodině. Často se jedná o rodiny, které se starají o svoje těžce postižené dítě, což je dlouhodobě velmi vyčerpávající. Stejně tak může jít o osamělého rodiče s pracovní dobou, která se neslučuje s péčí o dítě. Existuje pro ně tedy tato nabídka, kdy mohou v případě potřeby svoje dítě např. na víkend bez obav svěřit spolehlivým a vyškoleným lidem. Tito pěstouni potom plní funkci jakéhosi strýčka a tety.

Většina ze jmenovaných forem pěstounské péče je u nás dosud téměř neznámá, takže vystoupení pana Gardinera vyvolalo mezi účastníky semináře širokou diskusi. Dokonce nezbyl ani čas na plánovanou videoprojekci dokumentu o pěstounské péči ve světě. Spontánně ozývaly hlasy žádající pokračování diskusí na toto téma, čemuž se pokusíme v dohledné době vyhovět.

A jak vy, naši milí čtenáři, vidíte perspektivy těchto nových forem? Je možné je aplikovat v našich podmínkách? Kde vidíte přednosti a slabiny? Budeme rádi, když nám o tom napíšete. 

Zdroj: Středisko náhradní rodinné péče

 Školní dítě v náhradní rodinné péči (Jiří Kovařík)

Kromě již zmíněných nebezpečí přílišných nároků a dosud nedostatečně rozvinutých rozumových kapacit přináší škola pro dítě v náhradní rodině ještě jedno specifické nebezpečí. Právě zde začne boj dítěte o jeho vlastní identitu vstupovat do své rozhodující fáze. Vrstevníci a spolužáci začínají pomalu zaplňovat sociální pole školáka, a mnohdy pro něj tvoří jednu z nejdůležitějších „referenčních“ skupin – skupin, v nichž hledá a nachází své místo a postavení a díky tomu se o sobě dozvídá, jak ho vidí ti druzí, jaký vlastně (podle nich) je a co si o něm myslí. Dítě, které má dobré a jisté zázemí ve své pěstounské či osvojitelské rodině a zná svou pravdivou životní historii, má zápas o svou vlastní identitu rozehrán poměrně dobře a je vysoce pravděpodobné, že jej (s pomocí rodiny a ostatních) dovede časem do vítězného konce. 

Na straně osvojitelů či pěstounů to znamená, že již dokázali nalézt svou identitu náhradních rodičů a dokázali dítěti jasně a srozumitelně přiblížit jeho dosavadní životní příběh. A také mu stáli po boku, když si po období, kdy se vnímalo jako milované a vyvolené dítě – dítě vybrané a vyvolené svými osvojiteli nebo pěstounskými rodiči – začíná uvědomovat, že této volbě, tomuto vyvolení musela předcházet událost odmítnutí či zavržení. Situace, v níž bylo (pro někoho) nechtěným dítětem. Vyrovnávání s touto životní okolností nebývá jednorázovou záležitostí a různých životních etapách se k ní bude jedinec čas od času znovu vracet. Je-li však v nové rodině dítětem přijatým, milovaným a zná pravdu o své situaci, nezaskočí ho – podobně jako mladého Oidipa, vyrůstajícího v rodině krále Polyba a jeho ženy Meropy – pokřikování vrstevníků „bastard, bastard“. Oidipus pravdu o své situaci neznal. A protože své (ve skutečnosti náhradní) rodiče miloval, odešel od nich, aby jim neublížil, neboť v tom smyslu si vyložil temnou věštbu z Delf, kam se odebral pro radu a poučení.

To, že se dítě ve své životní situaci vyzná, je předpokladem k tomu, aby ji mohlo řešit a podle okolností té které životní etapy chápat a měnit. A vždy je dobré, má-li dítě k dispozici dobrého přítele a rádce. Takovými přáteli a rádci mohou být pěstouni či adoptivní rodiče. Pokud si dokázali vytvořit s dítětem takový vztah, že dítě s nimi otevřeně hovoří o všem, co ho těší či trápí, pokud si na ně dovedou udělat čas, pokud mu pozorně a se zájmem naslouchají, mají zpola vyhráno.

Nezapomínejme, že děti ve skupině, ve třídě či v kolektivu nejsou vždy jen milé, vstřícné a přátelské. Děti se dovedou navzájem trápit, a to často i dosti krutě. Stačí nějaká drobné odchylka či odlišnost – brýle, obezita, barva kůže, neobratnost, potíže ve škole. A nebo fakt, že dítě vyrůstá v náhradní rodině. „Ty nejsi jejich!“. „Jak to, že jsi tmavej, když tvoje máma s tátou jsou bílí?“. „A když nejsi jejich, tak je nemusíš poslouchat“. Leccos podobného si možná vaše dítě vyslechlo či vyslechne. A je jen dobře, má-li si o tom s kým promluvit, má-li se komu svěřit. A je také dobré, má-li (kromě rodiny) ještě nějakou další skupinu vrstevníků, kde ho ostatní přijímají, kde si ho váží a cení pro nějakou jeho vlastnost či dovednost. („On je sice pomalej, ale to byste koukali, jakou má sílu a jak plave“; „na toho je spoleh, je to fakt dobrej kamarád“; „s ní si můžete moc dobře popovídat, je to fakt bezva holka“). Ve větších rodinách mohou podobné zázemí vytvořit sourozenci, ať již vlastní nebo vlastní. Leckde mohou roli přítele a rádce sehrát prarodiče, tety či strýcové, bratranci, sestřenice nebo starší sourozenci. Vždy je však dobře, má-li dítě dobrou a vhodnou vrstevnickou skupinu mimo domov. Skupinu, kterou rodiče dobře znají, je-li vedena dospělými, znají i je. Skupinu, v níž může dítě nalézt a rozvíjet některé své vlohy a dovednosti, jež se nedostanou příliš ke slovu při školním vyučování. Skupinu, v níž bude smysluplně trávit část svého volného času a bude mít k dispozici někoho, kdo ji vhodným způsobem povede, povzbudí či zkoriguje.

Čas od času se může dítě vracet k otázce, proč ho jeho biologičtí rodiče opustili, proč se ho jeho biologická matka vzdala. Dítě, které zůstává s podobnými otázkami a myšlenkami samo je v nevýhodě a hledá často nejrůznější možná i nemožná fantazijní řešení. Má-li se komu svěřit, je možné vnést do jeho situace nejen světlo, ale i určité uvolnění a jinou perspektivu. Je dobré při tom pamatovat na některé zásady, které souvisejí s používáním tzv. negativního a pozitivního jazyka o osvojení či pěstounské péči. Původní rodiče je vhodnější označovat jako „biologické“, nebo jako „tu paní, které jsi se narodila“ spíše než „vlastní“ či „praví“ rodiče. Dítě není tím, koho se tito lidé vzdali, opustili ho, vykašlali se na ně, dali ho do adopce…je tím, o koho se jeho biologičtí rodiče (či ta paní, které ses narodila) nemohli starat – neměli na to sílu, byli mladí, slabí, možná nemocní … ale chtěli, aby se dítě narodilo („proto jsi na světě“) a aby je měl někdo opravdu rád („a proto jsme tady spolu“). Často takové ujištění stačí, leckdy je však třeba spíše pozorně naslouchat obavám, úzkostem, smutku, hněvu či zoufalství. A někdy stačí jen poslouchat. Není třeba mluvit, ale být s tím druhým, být se svým dítětem. A gesto, pohled či pohlazení nebo ruka položená na rameno může být srozumitelnější řečí než kdovíjaké utěšování. 

Na počátku školního věku se sice myšlení dítěte rozvíjí natolik, že dítě dovede klást i dosti složité a obtížné otázky, ale jeho způsob hodnocení a posuzování ještě bývá mnohdy uzavřen do kategorií černobílého myšlení. Lidé jsou buď dobří nebo zlí. Buď hladovím a nebo nemám hlad. Když je nějaký problém, musí ho někdo vyřešit. Proto není možné (a ani není nutné) vysvětlovat dětem složité sociální poměry, které vedly jeho biologické rodiče, aby např. dali souhlas s osvojením. A někdy může být situace skutečně taková, že rodiče nějakým způsobem ohrozili život či zdraví dítěte. S takovými dětmi (častěji či téměř výhradně v pěstounské péči) by měli pracovat buď profesionální pěstouni-terapeuti nebo by měla být pěstounské rodině podobné pomoc nabídnuta. 

K vlastní zralé identitě patří nejen přijetí sebe sama, se svým vlastním tělem a vzezřením, ale také přijetí své minulosti a svých rodičů – jak těch, kteří mě vychovali jako otec a matka, tak těch, kteří mě počali a porodili. Přijmout je, nezatrpknout, dokázat jim odpustit to, že nás „ponechali“ a „opustili“ – to je úkol, s jehož řešením se bude dítě v náhradní rodině opakovaně a možná celoživotně potýkat. Úkol, při jehož formulování a řešení by nemělo, alespoň ve formativních letech, zůstat samo. Nezáleží na tom, kdo z rodiny (či z širší rodiny nebo z okruhu přátel) bude průvodcem a důvěrníkem na takové cestě; záleží na tom, aby zde takový průvodce a poskytovatel důvěry byl.

A osvojitelé či pěstouni by měli mít rovněž někoho, kdo jim – s určitým odstupem, z jiné perspektivy a ze zázemí jiných zkušeností – pomůže hledat možná řešení. Identita dítěte v náhradní rodině a identita náhradních rodičů spolu úzce souvisí. Tam, kde rodiče tuto svou roli nepřijali, tam, kde chtějí hrát za každou cenu roli biologických rodičů, hrozí, že utajovaná spletitost situace a neustálá obava z možného prozrazení skutečného stavu věcí si nakonec vybere svou daň. Hněv, vztek a pocit zrazení se pak většinou neobrací proti těm, kdo rodinné tajemství odkryli a prozradili, ale proti těm, kdo ho zamlčeli. Proti těm, od nichž jsme očekávali naprostou otevřenost, pravdomluvnost a důvěru. A ta byla zklamána. Nelze se divit, že mnohé děti takové pokusy o utajení („v jejich nejlepším zájmu“) chápou bytostně jako zradu na sobě samých. 

Autor: Jiří Kovařík
Zdroj: Středisko náhradní rodinné péče

 Současné problémy systému náhradní péče a monitorování situace českých dětí a jejich práv.

1. Popis problematiky

V České republice žije podobně jako v jiných evropských zemích přibližně 1% dětí (kolem 18000 dětí), které nemohou vyrůstat ve své vlastní, biologické rodině. Pouze 2% z této skupiny jsou úplní sirotci, ti však nejčastěji vyrůstají u někoho z příbuzných. Většina opuštěných dětí tedy svou vlastní rodinu (nebo alespoň jednoho z rodičů) má, ale ta se o ně z nejrůznějších důvodů nemůže, nechce nebo neumí starat. Oproti jiným opuštěným dětem žijícím mimo rodinu ve vyspělých evropských zemích však naše děti nemají stejnou naději vyrůstat v „normálním rodinném prostředí“ – především proto, že u nás dosud nejrozšířenější formou péče o opuštěné děti je péče ústavní.

Domníváme se, že následující údaje o mnohém vypovídají, dokreslují a popisují současnou úroveň péče o děti, žijící mimo vlastní rodinu.

K současným problémům systému náhradní rodinné péče (dále jen NRP) - konečně již diskutovaným a alespoň částečně řešeným - podle našeho názoru patří:

• novela zákona o rodině;

• roztříštěná, nejednotná koordinace NRP;

• zdlouhavost, nepružnost procesu umísťování dětí;

• nedostatečná komunikace a spolupráce všech institucí v oblasti NRP;

• umísťování dětí se speciálními potřebami a dětí romských;

• příprava a vzdělávání žadatelů o NRP a následně vedení (supervize) nových rodin;

• dlouhodobá podpora náhradních rodin, dlouhodobé výzkumy, sledování;

• perspektiva a pomoc dětem po období zletilosti (chráněná bydlení, studium, apod.);

• alternativní formy NRP (krátkodobá pěstounská péče, profesionální pěstounská péče aj.);

• problematika mezinárodní adopce.
  

Domníváme se, že můžeme vyslovit některá doporučení, která by tento stav zlepšila:

• zajistit pravidelné semináře, praktická cvičení pro pracovníky na všech úrovních NRP (OSPOD OÚ, krajské úřady, psychologické poradny – byli přijati noví pracovníci bez zkušeností s NRP);

• povýšit statut sociální pracovnice – mediální podpora, vzdělání a další vzdělávání;

• zvýšit počet sociálních pracovnic na jednotlivých úsecích sociálně-právní ochrany dětí a mládeže s konkrétním zaměřením např. na sanaci rodiny, terénní práci, práci v NRP apod.;

• snížit počet případů, tzv.“caseload“, které připadají na jednu sociální pracovnici;

• zavést alternativní formy NRP;

• zdokonalovat systém NRP.

Domníváme se, že můžeme doporučit i určitý postup prevence ústavní výchovy, který spočívá na těchto principech: 

• maximální snaha o sanaci a zachování biologické rodiny dítěte;

• prevence sociálního osiření – snaha, která v případě rizikových a ohrožených rodin začíná již v průběhu těhotenství, popřípadě nejpozději v porodnici (modifikace programu „Healthy Families“);

• snaha o co nejefektivnější nalezení vhodného náhradního rodinného prostředí, např.osvojení a pěstounská péče (PP);

• umístění dítěte do přechodného neutrálního prostředí podobajícího se přirozenému prostředí – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, např. azylové domy pro děti, dětské domovy rodinného typu; 

• umístění dítěte do zařízení, které se nejvíce podobá rodinnému prostředí, např. dětské domovy rodinného typu, alternativy PP- profesionální PP apod.; 

• hledání dalších možností – např. umístění dítěte do mezinárodní adopce.

2. Legislativní stránka problému

2.1. Připomínky k novele zákona o rodině

Po třech letech účinnosti novely zákona o rodině se potvrdila obava pracovníků v oblasti NRP, že tento zákon přinese hluboké dopady na život dětí žijících v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Výrazně se prodloužila délka pobytu dětí v institucích (v průměru o jeden rok), snížily se počty dětí do adopce a nežádoucím způsobem se posunul věk dětí přijímaných do náhradních rodin. Již před přijetím zákona jsme upozorňovali na výsledky dlouhodobých výzkumů a zahraniční zkušenosti, které dokazují, že právě věk dětí, kdy jsou přijímány do nové rodiny, výrazně ovlivňuje jejich další vývoj a následně určuje jejich postavení v dospělém věku.

Domníváme se, že po dvou letech vidíme negativní působení tohoto zákona (přesněji: těch jeho ustanovení, která se týkají posuzování nezájmu rodičů o dítě). Jak nám bylo doporučeno Kanceláří prezidenta republiky ze dne 24.4.1998: 
“… je vždy možnost u subjektů, které mají zákonodárnou iniciativu, iniciovat změny přijaté úpravy.“ Domníváme se, že právě tato zpráva by měla tyto změny iniciovat.

2.2. Připomínky k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí

Zatím nemůžeme hovořit o konkrétních dopadech zákona, ale z jednotlivých případů, reflexí z terénu a našich vlastních pozorování bychom rádi upozornili na několik problémových okruhů, které se objevily:

• byly sice posíleny počty sociálních pracovnic, ale velký počet případů a s tím spojené administrativy jde na úkor kvality vlastní sociální práce,

• na jednu sociální pracovnici pro NRP připadá v průměru 80 – 100 klientů , což ji zcela zákonitě vzdaluje od terénní sociální práce (samy sebe vidí jako „úřednice“ ne sociální pracovnice); doporučujeme, aby počet aktuálních klientů nepřesahoval 50, 

• problematická je spolupráce se soudy (dlouhé lhůty řízení, nedodržování Úmluvy o právech dítěte, apod.), 

• je nutné vymezit, urychlit a zjednodušit provádění mezinárodní adopce.

3. Nové trendy, nové projekty v NRP – co stále chybí?

Terapeutická či profesionální pěstounská péče

V posledních letech bohužel ubývá žadatelů o náhradní rodinnou péči především pro skupinu opuštěných zdravotně a sociálně znevýhodněných dětí. Proto se hledají možnosti nového řešení této situace a zavádějí se nové, alternativní formy náhradní rodinné péče. Domníváme se, že novou naději pomoci opuštěným dětem skýtá terapeutická či profesionální pěstounská péče, která je ve vyspělých zemích úspěšně již několik let využívána a je použitelná i v našich podmínkách. Vycházíme především z rakouského modelu, který se zdá být lépe aplikovatelný v našich podmínkách. Obdobné modely existují ovšem i v jiných zemích a mohou být pro nás také velmi inspirativní. 

Model „profesionální, sociálně- pedagogické či terapeutické péče“ je založen na těchto východiscích:

• Je stále mnoho opuštěných dětí, vyžadujících zvláštní péči ( děti s vrozenými vývojovými vadami, děti se zvláštními vývojovými riziky, děti duševně či tělesně postižené, děti s problematickými rodiči – nemocnými, tělesně postiženými, drogově závislými, alkoholiky, trestanými aj.).

• Je málo žadatelů o náhradní rodinnou péči pro tyto děti, které vyžadují zvláštní péči.

• Tato zvláštní péče je často natolik náročná, že vyžaduje odbornou přípravu, výcvik a dlouhodobou supervizi.

• Za tímto účelem by měla vzniknout profese pěstoun – terapeut, jejíž využitelnost by nebyla omezena jen na oblast náhradní rodinné péče, ale byla by uplatnitelná i v dalších oblastech sociální péče.

• Profesionální pěstouni by měli být speciálně proškoleni a seznámeni v odborných kursech s psychologií, pedagogikou, zdravotními a sociálně-právními okruhy problematiky těchto dětí, měli by projít speciálně zaměřeným sociálně-psychologickým výcvikem. V ideálním případě by byli již vystudovanými odborníky v některém z těchto oborů.

Hlavním smyslem profesionální pěstounské péče je přijímaní dětí vyžadujících zvláštní péči na krátkodobé až dlouhodobé pobyty, určité azylově-terapeutické období, po které bude stanovena psychosociální a zdravotní diagnóza a prognóza dítěte. 
V optimálním případě, při souběžné, citlivé a účelné práci, bude moci být dítě navráceno do původní rodiny, jinak pro ně bude vyhledána rodina náhradní, která má možnost s dítětem se postupně seznámit a přijmout je do své péče. Tento projekt by mohl být modelovým a sloužit k dalšímu rozšíření u nás ( to však bude záležet především na schopnosti a charakteru pěstounské rodiny). Cílem tohoto modelu je tedy prevence sociálního osiření a prevence ústavní výchovy. V první řadě je však nutné pokusit se zachovat biologickou rodiny při selhání rodinné péče, kdy nastupuje okamžitá intervence, podpora a sociálně-psychologická a zdravotní péče.

Domníváme se, že tato zařízení by mohla být využívána i k dalšímu záměru, který u nás také chybí a je praktikován jen velmi ojediněle, a tím je: 
Možnost vzdělávání, poradensko-relaxačních a respitních (odlehčujících) setkání pro pěstounské rodiny. Z našich zkušeností, potřeb pěstounských rodin a dlouhodobých výzkumů je zřejmé, že po vzniku nového svazku je třeba další podpory a pomoci rodině a dětem, průběžné sledování vývoje dětí a stálá, citlivá podpora, založená na vzájemném poznání a důvěře. Proto bychom velice rádi využili toto zařízení pro pravidelná víkendová či prázdninová setkání pěstounských rodin, kde by měly možnost vzájemně se blíže poznat a hovořit o svých problémech a každodenních starostech za účasti odborníků. 

Domníváme se, že k zajištění profesionální či terapeutické péče by mohlo dojít okamžitě, bez změny legislativy, a to přeměnou současných zařízení pro výkon pěstounské péče, kde by několik pěstounských párů bylo speciálně proškoleno k výkonu této péče. 


4. Shrnutí dosavadního stavu sledování situace dětí a naplňování jejich práv

Monitorování a výzkum v oblasti práv dítěte je zatím zřejmě nejslabší článkem jak v celém systému péče o dítě, tak i v rámci sociálních politik, které se k dětské populaci v ČR přímo či nepřímo obracejí. Hodnocení vládních zpráv o implementaci Úmluvy komisí OSN ukazuje nejen, že Česká republika má v této oblasti mnohé nedostatky (Dunovský 2001), ale zprávy samy nevypovídají dostatečně o tom, jaká je reálná situace na poli naplňování dětských práv u naší dětské populace, o přehledném a strukturovaném obraze podob života našich dětí nemluvě. Ani nevládní zprávy tento nedostatek neodstraňují, ani nekompenzují.

Tak zůstává jediným přehledným a komplexním pokusem o zmapování sociálních prostorů českých dětí, podob a problémů jejich dětství situační analýza „Děti v České republice 1996“ vydaná Českým výborem pro UNICEF. Ani aktuální, přehledná a přínosná publikace Petra Saka „Proměny české mládeže“ (2000) tyto mezery nezaplňuje a nedostatky neodstraňuje, přestože se zaměřuje na výzkum řady důležitých oblastí. Zabývá se totiž mládeží, tedy věkovou kohortou od 15ti let výše – s horní hranicí 26, popř. 30 let. 

Projekty podané za účelem vyplnění těchto mezer nebyly doposud podpořeny, a tak stále chybí nejen přehled jednotlivých dílčích výzkumů a statistik mapujících nejrůznější oblasti současné podoby dětství a problémy s nimi spojené, chybí i funkční tuzemská koordinace (o mezinárodní nemluvě). Chybí jasná a srozumitelná kriteria pro sběr dat a jejich kategorizaci tak, aby bylo možné provádět validní a smysluplná srovnání jak dílčích domácích výzkumů, tak domácích studií s výzkumy zahraničními a mezinárodními. Nebyl doposud ani přeložen manuál „Implementation Handbook for the Convention on the Rights of the Child“ připravený a vydaný UNICEF v roce 1998. (Pro počátek by stačilo přeložit alespoň tzv. „Implementation checklists“, které v souvislosti s každým jednotlivým článkem uvádějí seznam položek, které by měly být sledovány a otázek, které by si měli ti, kteří monitorování provádějí, klást).

Na poli výzkumu nacházíme zatím jen zcela ojedinělé domácí studie, které se pokoušejí přiblížit a popsat dosud nezmapované a nemapované oblasti v oblasti dětských práv, právního povědomí, výchovy k demokracii a participaci dětí na životě společnosti. Z mezinárodně srovnatelných jmenujme alespoň mezinárodní výzkum občanské výchovy IEA, výzkum UNICEF „Young Voices“ a výzkum pojetí práva a právního povědomí, který probíhá ve spolupráci s Norskem, Estonskem a USA na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské university.

Mezinárodní výzkum občanské výchovy IEA (Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků vzdělávání) proběhl v 28 zemích (Anglie, Austrálie, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Hongkong, Chile, Itálie, Kolumbie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko a USA) a zahrnoval 90 tisíc čtrnáctiletých (jen v České republice zahrnoval 148 škol a 3607 žáků). Zabýval se mj. otázkami výchovy k demokracii, občanství, právy a povinnostmi, přípravou na občanský a veřejný život, národní identitou, sociální soudržností, participací a diskriminací (Křížová a kol. 2001; Torny-Purta, Lehmann, Oswald, Schulz 2001). 

Výzkum UNICEF „Young Voices“ (Mladé hlasy) zahrnul 15 200 dětí a mladých lidí z 35 zemí (Albánie, Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Federální republika Jugoslávie - včetně Provincie Kosovo), Francie, Gruzie, Chorvatsko, Itálie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Makedonie (bývalá Jugoslávská republika), Maďarsko, Moldávie, Německo, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Řecko, Slovensko, Spojené království Velké Británie a Irska, Švýcarsko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán). V každé zemi bylo provedeno 400 rozhovorů s dětmi (ve věku 9-13) a mladými lidmi (ve věku 14-17), s výjimkou Ukrajiny a Ruska, kde proběhlo 800 rozhovorů. Rozhovory proběhly v době mezi prosincem 2000 a únorem 2001. 

Výzkum pojetí práva a právního povědomí u školních dětí bude zřejmě – vzhledem k nedostatku finančních prostředků – předčasně ukončen, přesto však jeho dosavadní výsledky ukazují, že právní povědomí v oblasti dětských práv se u českých dětí – na rozdíl od norských a amerických – omezuje zejména na práva pasivní, protektivní; povědomí o aktivních, participačních právech je u českých školáků nižší než u dětí z Norska a USA. I zde se tak potvrzují některé odlišnosti české populace shledané ve výzkumech IEA a UNICEF.

Je třeba, aby podobné výzkumy nezůstaly ojedinělými vlaštovkami, a aby se započatá mezinárodní spolupráce na tomto poli dále rozvíjela i za pomoci a podpory institucí, které mají problematiku dětí a rodiny v náplni svých resortů (MŠMT, MPSV, MV, MSp a MZ). Zároveň je třeba koordinovat výzkumné aktivity jednotlivých pracovišť a teamů, které se dětstvím a dětmi v souvislosti s naplňováním Úmluvy o právech dítěte zabývají. V této souvislosti stále postrádáme jakousi „synapsi“, která by se propojováním, informováním a koordinací monitorování a výzkumu zabývala. Dosavadní pokusy o naplňování těchto úkolů se prozatím nepodařilo dovést ku zdárnému konci, především z důvodů nedostatku lidských a finančních zdrojů.


Literatura:
Dunovský J.: Plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice podle hodnocení Výboru 
OSN pro dětská práva. Česko-Slovenská pediatrie roč. 56; 10/2001
Kovařík J., Kukla L.: Děti v České republice 1996, Situační analýza; Český výbor pro 
UNICEF 1996
Kovařík J., Kukla L.: Situation Analysis of Children in the Czech Republic 1998, Czech 
Committee for UNICEF, 1998
Křížová I., a kol.: Znalosti, dovednosti a postoje čtrnáctiletých žáků v oblasti výchovy 
k občanství, Zpráva o výsledcích mezinárodního výzkumu; Ústav pro informace ve 
vzdělávání, Praha 2001
Sak P.: Proměny české mládeže, Petrklíč 2000
Tornay-Purta J., Lehmann R., Oswald H., Schulz W.: Citizenship and Education in Twenty-
eight Countries, Civic Knowledge and Engagement at Age Fourteen. Eburon 
Publishers, Delft, Netherlands, 2001
UNICEF: Young Voices – CEE/CIS and Baltic States Report – Subregional Report, June 
2001
UNICEF: Mladé hlasy – Výzkum názorů dětí a mladých lidí. Český výbor pro UNICEF,
Pracovní text, Praha 2001

PhDr.Věduna Bubleová, PhDr. Jiří Kovařík
Středisko náhradní rodinné péče
Jelení 91
118 00 Praha 1

 Návrh modelu profesionální pěstounské péče u nás

Východiska vytváření modelů „profesionální, sociálně-pedagogické či terapeutické“ péče jsou následující:

• Je stále mnoho dětí, které se akutně ocitají v nepříznivé životní (rodinné) situaci (rozvod rodičů, akutní onemocnění člena rodiny
  a vyžadují okamžitou pomoc po dobu, než se budou moci do své rodiny vrátit.

• Je stále mnoho opuštěných dětí, vyžadujících zvláštní péči ( děti s vrozenými vývojovými vadami, děti se zvláštními vývojovými riziky, děti duševně či tělesně postižené, děti s problematickými rodiči – nemocnými, tělesně postiženými, drogově závislými, alkoholiky, trestanými aj.).

• Je málo žadatelů o náhradní rodinnou péči pro děti, které vyžadují zvláštní péči.

• Péče o tyto děti je často natolik náročná, že vyžaduje odbornou přípravu, výcvik a dlouhodobou supervizi.

• Za tímto účelem by měla vzniknout profese „pěstoun – terapeut“, jejíž využitelnost by nebyla omezena jen na oblast náhradní rodinné péče, ale byla by uplatnitelná i v dalších oblastech sociální péče.

• Profesionální pěstouni by měli být speciálně proškoleni, seznámeni a připraveni v odborných kursech s psychologií, pedagogikou, zdravotními a sociálně-právními okruhy problematiky těchto dětí, měli by projít speciálně zaměřeným sociálně-psychologickým výcvikem. V ideálním případě by byli již vystudovaní odborníci v některém z těchto oborů.

• Profesionální pěstounskou péči chápeme jako státem řízenou a kontrolovanou formu NRP, která po dobu svého trvání zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali.

• Dítě může být svěřeno do PPP fyzické osobě nebo do společné profesionální pěstounské péče manželů po dobu několika dnů až několika měsíců – tzv. krátkodobá profesionální pěstounská péče či po dobu několika měsíců až několika let – tzv. dlouhodobá profesionální pěstounská péče.

Smyslem PPP je:

• pomoci dětem a mladým lidem v nouzi, kteří se náhle ocitnou mimo domov, překlenout období rozhodování o jejich dalším osudu; 

• poskytnout rodičům čas na vyřešení osobních problémů či vztahů;

• diagnostika, terapie a prognóza dalšího vývoje dítěte. 

Právní předpoklady

A) legislativní rámec - zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů , zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů a právní předpisy o sociálním zabezpečení. 

B) kompetentní instituce - zachovat hlavní roli státu při zajišťování PPP – výběr, posuzování a zprostředkování, kontrolu a vyhodnocování 
Nestátní organizace se podílejí v rozmezí svého pověření a mohou 
zajišťovat delegované služby.

C) umístění dětí do PPP 

• O umístění dítěte do PPP stejně tak jako o umístění do PP rozhoduje soud. 

• Výhodou PPP v porovnání s ostatními typy NRP je:

  • umístění dítěte na základě souhlasu biologických rodičů;

  • prvotní účast a spolupráce s biologickou rodinou;

  • zachování možnosti návratu dítěte do biologické rodiny.

Jakým dětem je PPP určena?

1. Dětem, které mají vlastní biologickou rodinu či alespoň jednoho z rodičů, ale ten se o dítě nemůže z vážných (zdravotních, sociálních či jiných) důvodů po určitou dobu plnohodnotně starat – rodina se ocitá v dočasné krizi – rozvrat manželství, náhlé vážné onemocnění, úmrtí v rodině, ztráta zaměstnání, bydlení apod., akutní ohrožení funkcí rodiny apod..

2. Dětem mladých nezralých matek, které zatím nejsou schopny plnit zodpovědně svou rodičovskou roli. PPP se může (a měla by) týkat i těchto matek samotných, a to společně s jejich dětmi.

3. Dětem drogově závislých matek, které potřebují určitý čas na doléčení. I zde by mělo být možné umístit – v indikovaném případě – dítě společně s matkou do péče PPP rodiny.

4. Dětem žijícím v rodině dlouhodobě nefunkční – např. dochází-li k domácímu násilí, zneužívání, fyzickému či psychickému strádání (týrání) některého člena rodiny.

5. Dětem, jejichž rodina je dlouhodobě vážně ohrožena pobytem jednoho či obou rodičů ve výkonu trestu.

6. Dětem, které náhle onemocní závažnou nemocí a jejich rodina či jeden z členů – obvykle matka - nezvládá dočasně tuto zátěž.

7. Dětem, které onemocní závažnou chorobou a rodina trvale nezvládá tuto zátěž, avšak nesouhlasí s umístěním dítěte do ústavního zařízení.

8. Dětem, které jsou vrácené z neúspěšné formy NRP.

9. A dalším dětem, které se ocitnou v jakékoliv další nepříznivé
životní situaci.

Typy PPP

Dva základní typy PPP:

A. Krátkodobá profesionální pěstounská péče – délka trvání po dobu několika dnů až několika měsíců – v případě probíhající krize v rodině či z důvodů diagnostických nebo dojde-li k hospitalizaci rodiče a není nikdo, kdo by péči o dítě převzal. Záměrem je poskytnout rodičům čas na vyřešení osobních problémů či vztahů, pomoci dětem překonat obtíže či je ochránit.
Smyslem je poskytnout akutní zajištění péče o ohrožené děti v rodinném (neazylovém, neústavním ) prostředí. Krátkodobá PPP může přejít v dlouhodobou PPP. 
V průběhu krátkodobé PPP by měla být stanovena jasná komplexní sociální diagnóza a prognóza dítěte a započat nápravný, terapeutický a rehabilitační program. 

B. Dlouhodobá profesionální pěstounská péče - délka trvání několik měsíců až několik let – je typ, který se uplatňuje v případě, že se po dobu trvání krátkodobé PPP nepodaří vyřešit situaci v rodině. Dítě proto v PPP zůstává, stále ale také zůstává zachována vazba na biologickou rodinu (např. v případech dlouhodobého onemocnění dítěte, rodiče, rodič ve výkonu trestu aj.). Smyslem tohoto typu je diagnostika a terapie, náprava, rehabilitace a prevence. 


Výběr, školení a prověřování profesionálních pěstounů

Řízen současným systémem výběru a prověřování pěstounů a bude připraven důkladně propracovaný systém školení, kurzů, besed.
Přiřadit speciální nástavbový kurz pro PPP, který by zahrnoval kromě základních okruhů pedagogiky, psychologie, sociálně-právního povědomí apod. především přípravu na:

• Komunikaci a spolupráci s biologickou rodinou.

• Komunikaci s nejbližším okolím (příbuzní).

• Komunikaci s úřady – především orgány sociálně-právní ochrany dětí, školskými a zdravotnickými zařízeními apod.

• Sebepoznání, práci s celou rodinou.

• Specifické zdravotní a sociální potřeby dětí (problematika závislostí, domácího násilí, život ohrožujících onemocnění, chronických nemocí apod.).

• Příprava a realizace aktuálního výchovně-terapeutického plánu pro každé dítě
  
  Profesionální pěstouni-terapeuti se, podle našeho názoru, mohou rekrutovat primárně ze dvou skupin zájemců:

  1. První skupinu tvoří starší, zkušení pěstouni
     Připravit individuální výcvik. v péči maximálně o 1-2 ohrožené děti
     v režimu KPP.
     Mají k dispozici dobré a stále fungující podpůrné odborné služby, 
     mobilní, dobrou a pravidelnou supervizi, popř. telefonickou 
     krizovou linku.

  Společně s teamem sestaveným rodinným sociálním pracovníkem (supervizorem) by se podíleli na společné přípravě a realizaci individuálního terapeutického a nápravného plánu pro každé dítě. 

   

  • Druhou skupinu představují absolventi sociálně orientovaných oborů a pomáhajících profesí se zkušenostmi
    Připravit speciální postgraduální (popř. bakalářské) studium -se sociálně psychologickým výcvikem a postupy, osvědčenými v dětské terapii, především metody kognitivně-behaviorální. 
    
    Legislativní úprava PPP – zákon či vyhláška by měla dále stanovit:
    

    kriteria PPP:	doporučujeme:
    Krátkodobá PPP:
    max.počet dětí  max.počet vlastních dětí max. délka pobytu dítěte v PPP	1 – 2 děti 1 – 4 (5) dětí do 1 roku
    Dlouhodobá PPP:
    max.počet dětí  max.počet vlastních dětí max. délka pobytu dítěte v PPP	2 – 3 děti 1 – 3 děti do 18 – 26 let (po dovršení 18 roku na základě přání a souhlasu dítěte)

    
    Smlouva PPP s orgánem sociálně právní ochrany dítěte, dle místa bydliště profesionální pěstounské rodiny.

  • právní vztah mezi orgánem a rodinou

  • vymezení typu PPP a doby trvání

  • finanční zajištění rodiny a přijatého dítěte

  • materiálně-technické zajištění pro výkon PPP

  • volnočasové aktivity rodiny

  • asistenční služby

  • práva a povinností profesionálních pěstounů, zejména:

    • přesný obsah péče

    • povinnosti vůči rodině dítěte

    • právo na odbornou pomoc

    • způsob předávání informací orgánu sociálně právní ochrany

    • způsoby, jak budou řešeny případné konflikty mezi pěstouny a 
      dalšími zúčastněnými 
      

    Podpůrný systém, následná a dlouhodobá sociální podpora PPP
    PPP se řídí stejnými pravidly jako PP. 
    Pravidelné návštěvy sociální pracovnice - rodinný sociální pracovník, rodinná sociální pracovnice.
    
    Doporučujeme vypracovat „Dlouhodobý rodinný plán“ za účasti:

    • rodinného sociálního pracovníka, který by měl být z nejbližšího, místního orgánu péče o dítě, oddělení pro náhradní rodinnou péči, měl by to být, pokud možno, stejný pracovník po celou dobu vývoje dítěte

    • sociálního pracovníka pro NRP, který by měl dobře znát biologickou rodinu dítěte vzhledem k tomu, že dítě může být často umístěno daleko od ní

    • psychologa pro NRP příslušného pracoviště 

    • právníka

    • profesionální pěstounské rodiny - PPR

    • dítěte – pokud možno od 7 let je třeba přihlédnout k jeho názorům.

    Jsou nutné podpůrné programy:

    • školení, pobyty, kurzy s dalšími PPR a odborníky

    • osvěta – časopisy

    • výzkumná dlouhodobá šetření

    • individuální i skupinové konzultace s odborníky – psycholog, pediatr, právník apod.

    • respitní pěstounská péče – jako forma odlehčující péče.

Zdroj: Středisko náhradní rodinné péče