Pěstounská péče - Příběhy

• Ve čtyřech jde všechno lépe

• Děti jako dar

• Sen, který se stal skutečností

 Sen, který se stal skutečností

Tomáš Slavata
• narodil jsem se roku 1980 v Praze, kde jsem i vyrůstal
• moje rodina nefungovala, jak by měla, otce jsem nikdy nepoznal
• od 16 let jsem byl nucen se o svůj život postarat sám
• jelikož jsem z rodiny nedostával potřebnou péči, chtěl jsem si brzy založit rodinu vlastní a předat rodině to, co já jsem nedostával
• od 17 let jsem pravidelně navštěvoval své synovce v dětském domově, o kterých jsem se dozvěděl v pozdějším věku, a snažil se je získat do své péče

Jak jsem získal chlapce do pěstounské péče
Ve 21 letech jsem chlapce získal do pěstounské péče, což vyžadovalo plno zařizování po úřadech, souhlas sociálky, podstoupení psychologických testů, návštěvy rodinné poradny, vlastní byt a vytvoření kvalitního zázemí pro vývin chlapců. Skutečnost, že jsem strýc chlapců, mi nijak nepomohla k jejich získaní do vlastní péče, ba naopak...
Reakce blízkého okolí i přátel byla nejprve skeptická, argumentovali názory, že jsem ještě příliš mladý na tolik povinností a že si tím velmi znesnadním život- mysleli si o mě, že jsem naivní, když chci dokázat převzetí chlapců do vlastní péče a pokládali to za neuskutečnitelné
Okolí nepřemýšlelo o dětech, ale o mém štěstí – věděli, že mi to přinese hodně starostí, ale nezvážili pozitiva, co to pro kluky a pro mě přinese

Radosti a starosti
Chtěl jsem něco dokázat a vyplnit to, že když člověk chce, tak to dokáže a že umí velké věci, jen stačí mít k tomu trpělivost. Což já jsem prokazoval po 4 roky, když jsem si kluky pravidelně každý víkend z dětského domova vyzvedával.
Kluky jsem začal poznávat , když jim bylo 6 a 8 let. Tomášek, ten mladší, byl zpočátku velmi odtažitý a nepřístupný citům, ale to se postupem času změnilo a získali jsme vzájemný respekt a sympatie. Mireček byl úplný opak svého bratra- snažil se ve mně najít to, co ztratil ve své rodině
Jaký mám vztah s mými kluky
• kluci mají zázemí, mají se o koho opřít, vědí, že nejsou sami a vědí, že jsem pro ně hodně udělal a snaží se mi pomoci. Vzniklo mezi námi velké a silné přátelské pouto, rozumíme si
• dokázal jsem svoje slova uskutečnit
• když se dívám na kluky, znám důvod, proč jsem si je vzal, a dokáže mě to pozvednout nad starostmi života
• díky svému činu jsem získal opravdové přátele , na které se mohu spolehnout – člověk se hodně dozví o sobě skrze druhé
• být s kluky mi dává naplnění- užívám si to, jak žiju dávám svou energii do chlapců a společně hodně poznáváme, podnikáme výlety do přírody, jezdíme na cyklistické výlety i závody, podnikáme horolezecké aktivity - máme hodnotnější program, než většina mých vrstevníků
• vždy jsem chtěl, aby se mnou zapomněli na starosti a bolest, kterou měli tenkrát v srdci
• chtěl jsem jim dokázat, že tu jsem hlavně pro ně a že se o ně postarám
Chci oslovit všechny lidi
Chci oslovit všechny lidi, kterým se nelíbí problematika dětí v dětských domovech, kteří se zajímají o problematiku dětí v DD a chtějí pomoci anebo jsou ve stejné situaci jako jsem byl já, ale nevědí jak začít.

Měli bychom se zajímat o problémy dětí z dětských domovů, sami bychom měli aktivně vstupovat do dětských domovů a dát na vědomí dětem, že nejsou samy a máme o ně zájem- že jim dokážeme podat záchrannou ruku- můžeme se s nimi setkat na mnoha nezávazných akcích – dětských olympiádách, dnech otevřených dveří – není to nějaký výběr, ale je nutno poznat, co děti potřebují a co my cítíme.
Nebát se, že děti z dětských domovů jsou špatné. Jsou to obyčejné děti, co potřebují lásku a péči, což jim dětský domov nedokáže v plné míře bohužel poskytnout. Stále více dětí je v dětských domovech, což vypovídá o nezodpovědnosti rodičů.
Pro rodiny s dětmi- vzít si další dítě, když vědí, že rodinné zázemí je nejlepší vklad do života a ovlivňuje celý následný život člověka.
Chci kluky vychovat, aby měli dost sil a rodinné zodpovědnosti udělat stejný čin jako já
• dát život dětem – podchytit jejich růst a poskytnout jim azyl
• pro mě je představa toho, že vychovávám dvě děti a ještě budu mít svoje další, uspokojující.
• dospělí a jejich problémy se odrážejí hlavně na dětech. Je nevhodné, aby děti strádaly jako já v rodině- je obtížné si utvořit vlastní představu o zdravé rodině, když naše rodina ji nám její formu neukázala
• měli bychom se obětovat dětem, protože v nich je naše budoucnost
• v mladém věku můžeme dětem tolik dát – máme k ním blíž, protože snáze pochopíme to, co jsme nedávno prožívali sami a dokážeme jim poradit a pomoci
• dnešním trendem je upřednostňovat kariéru před rodinou, ale kariéra je pomíjivá – když se člověk ohlédne zpět, je pro něj nakonec přednější jeho rodina a blízcí, než dosažené úspěchy v kariéře
• i při pěstounské péči mi zůstávalo dost sil k tomu, abych mohl realizovat vlastní sny: stát se profesionálním sportovcem Dukly Praha a závodit na evropské úrovni - a být příkladem pro moje děti
• nestačí být člověkem, který finančně přispívá na dětské domovy, děti z dětských domovů především potřebují lásku a péči od lidí a ta je možná jen tehdy, pokud si děti vezmeme do pěstounské péče nebo osvojíme
• pro mladé lidi není pěstounská péče nedostupná, většina úřadů mi vyšla vstříc, samozřejmě až poté, co se ujistili, že můj přístup je upřímný a mám trvalý zájem o převzetí dětí
• z mých zkušeností mohu říci, že mi stát velmi pomohl, vyšel mi vstříc při obstarání bytu a poskytl mi finanční podporu při přípravě domova pro kluky; každý měsíc mi zasílá stát peníze na nejnutnější výbavu pro kluky
Teď mi je 27 let, Tomáškovi je 16 a navštěvuje základní školu, Mirkovi je 18 a je studentem hotelové školy- oba se věnují aktivně sportu, já sám se stále profesionálně věnuji sportu má světové úrovni.
Chtěl bych svým příběhem ukázat, že by se člověk neměl bát věřit svým snům a naplnit je, a tím uspokojit sám sebe a hlavně děti.
Já jen věřím, že když člověk jde za svým snem, tak dokáže hýbat světem kolem sebe. Není to tak, že svět a společnost utváří věci v našem životě, je to tak jak si svět utváříme sami, pak dokážeme hýbat skalami a bojovat za velké věci, které se navždy zapíšou do dějin a hlavně do našich srdci. My jsme svět a my ho utváříme a já jen poznal tu sílu a dokázal s ni hýbat, ale ne pro sebe, ale pro ty, co to potřebuji a jsou v mém srdci to nejcennější.
www.tomasslavata.cz
 

 Ve čtyřech jde všechno lépe - Věduna Bubleová, Lucie Benešová

Paní Pavle je třicet sedm let. Vystudovala střední průmyslovou školu, obor chemická technologie, v oboru ale nikdy nepracovala. Po maturitě nastoupila do pekáren, kde zůstala osm let a potom pracovala dva roky na okresním úřadě. Přestože ji práce administrativní pracovnice bavila, doufala, že u toho nezůstane napořád, protože v sobě měla přirozenou touhu vdát se a založit rodinu. 
Se svým budoucím manželem se seznámila se v roce 1991 náhodně přes inzerát. „Následovalo pár schůzek a bylo nám oběma jasné, že k sobě patříme“, vzpomínají na začátek společného soužití Pavla a Miloš dnes.
Pan Miloš je strojní zámečník, pracoval jako laborant na montážích, nyní je zaměstnán ve sklárnách a je mu třicet osm let. 
Svatba se konala v úzkém rodinném kruhu. S bydlením si nemuseli dělat novomanželé velké starosti, protože v rodinném domku rodičů Pavly se pro ně našlo místa dost.
Jako většina manželů toužili Pavla a Miloš po děťátku, které však nepřicházelo. Po čtyřech letech začali uvažovat o tom, že by si nějaké dítě mohli osvojit. Nebyli si ale zcela jisti, váhali, žádost zatím nepodali a ve skrytu duše doufali, že se jim přece jenom podaří mít děťátko vlastní.
V lednu 1997uviděla Pavla v týdeníku „Hlas“ v rubrice „novou rodinu hledají…“ roční holčičku Janičku, o které se dále dočetla, že se o ni rodiče od narození nezajímají, že nemá vyvinuty ušní boltce a proto špatně slyší a má i další zdravotní problémy. Pavle se moc líbila a řekla si, že pokud má mít nějaké děťátko, tak je to právě Janička. Hned ji ukázala Milošovi. Od té doby na ni nepřestali myslet. Společně zavolali a pak i napsali do Střediska, co je třeba udělat, aby mohli Janičku přijmout za vlastní. 
V lednu 1997 podali na okresním úřadě žádost o pěstounskou péči, zde jim však bylo řečeno, že vyřízení žádosti bude trvat nejméně jeden rok. 

Janička 
Toto se naštěstí nevyplnilo. Díky ochotě sociálních pracovnic jeli Pavla a Miloš v květnu téhož roku za Janičkou na návštěvu do kojeneckého ústavu – s nadšením ale i s obavami, např. zda se jich Janička nebude bát. Tato i další obavy se však v momentě, kdy Janičku uviděli, zcela rozplynuly. Janička na ně reagovala velmi dobře a hned se nechala pochovat. „Byl to takový malý drobeček s nádhernýma velkýma očima“, vzpomíná paní Pavla dnes. Ještě týž den vzali Janičku v kočárku na procházku. Janička všechno bystře pozorovala. Prožili s ní celý den a odjížděli rozhodnuti co nejdříve si pro ni přijet. 
Pak se vše trochu zkomplikovalo. Přestože už měli vyřízené všechny žádosti a Pavla domluvený nástup na mateřskou dovolenou, nemohli pro Janičku jet. Přišly záplavy a oni zůstali odříznuti od okolního světa. Cesta pro Janičku se mohla uskutečnit až o čtrnáct dní později a to ještě velkou oklikou. V červenci 1997 si Janičku konečně přivezli domů. 
Začátky vzájemného soužití byly těžké, v roce a půl měla Janička sedm kilo a vypadala jako miminko, jedla pouze z kojenecké láhve kašovitou stravu a nosila naslouchadlo. 
Ale ve třech se všechno zvládá lépe a tak už do vánoc téhož roku udělala Janička velký pokrok, přibrala tři a půl kilo na váze, začala chodit a komunikovat, usmívat se a získala si místo v srdci všech blízkých lidí, zvlášť babičky a dědečka. 
Nejdéle přetrvávaly problémy s jídlem: Janička odmítala vzít cokoliv do pusy – pečivo, kousek ovoce, banán, vše jí musela Pavla mixovat, jedla velice pomalu, např. dětská přesnídávka jí vydržela na hodinu. To se upravilo až v necelých čtyřech letech. Janička absolvovala řadu vyšetření s negativním nálezem. Doporučení znělo: být trpěliví. 
Na první chvíle soužití s Janičkou vzpomíná nyní Pavla již s úsměvem: „vlastně jsem ani nevěděla, jak se dává plínka, Janička byla moje první dítě“.
Protože Janička má jen zbytky sluchu, pravidelně s ní dojíždějí na odborná vyšetření. V porovnání s ostatními dětmi Janičce delší dobu trvalo, než se naučila mluvit. Při vývoji řeči hodně pomohla a poradila ochotná a vstřícná paní logopedka, která od listopadu 1997 pravidelně každý týden dojíždí do rodiny. Pomohla a poradila také babička, která je bývalá učitelka a tak má také s výukou řeči zkušenosti. 
Pavla se Janičce od začátku všestranně věnuje. Janička je ráda mezi dětmi a tak spolu brzy chodily na setkání maminek s malými dětmi, do „broučků“ a na plavání.
Později začala Pavla s Janičkou dojíždět do speciálně-pedagogického centra při mateřské škole pro děti se sluchovým postižení, kde taktéž probíhala logopedická výuka. V současné době navštěvuje Janička mateřskou školu v místě bydliště, kde je spokojená, paní učitelky ji mají rády a trpělivě se jí věnují. 

Pepík
Když byly Janičce tři roky, začali Pavla a Miloš uvažovat o přijetí dalšího dítěte. Shodli se na chlapečkovi a začali vyřizovat další žádost. Po velmi dobrých zkušenostech se opět obrátili na Středisko, kde jsme v té době hledali rodinu pro osmnáctiměsíčního Pepíka. Pepík byl shodou okolností ve stejném ústavu jako Janička. Umístěn sem byl brzy po narození a měl svalovou ochablost nejasné příčiny. 
Přestože prostředí kojeneckého ústavu dobře znali a cesta proběhla tentokrát bez obtíží, prožívali Pavla a Miloš znovu to již známé napětí spojené s očekáváním a na mysl přicházela řada otázek: Jaký bude? Jak na nás bude reagovat? Budeme se mu líbit? Zvládneme to? Jak bude reagovat Janička? Ta zůstala tentokrát u babičky a obě se těšily na nového človíčka. 

„Pepík se velice bál cizích lidí a ani v našem případě tomu nebylo jinak“, vzpomíná Pavla, „nechtěl za námi, bál se“. Při prvním setkání byli nablízku známí lidé - paní primářka, sociální pracovnice a tety. Pomohl také kočárek, ve kterém se Pepík rád vozil, zklidnil se a pak už netrvalo dlouho a byl u Pavly v náručí. Jednu noc strávili společně v kojeneckém ústavu (tentokrát, na rozdíl od doby, kdy se byli podívat za Janičkou, mohli zůstat s Pepíkem v kojeneckém ústavu i přes noc v samostatném pokojíčku zařízeném za tímto účelem) a druhý den už byli na cestě domů.

„No a doma to teprve začalo“ směje se s odstupem času pan Miloš a pokračuje ve vyprávění: „mysleli jsme si, že Janička je na bratříčka připravená, o všem jsme s ní předem mluvili, na Pepíka se těšila a když jsme ho konečně přivezli, tak to už nebyl bratříček, ale vetřelec.“
Pro rodiče nastalo jedno z nejnáročnějších výchovných období, děti je přiváděli do svízelných situací. Janička najednou potřebovala miminkovské hračky, se kterými si už dávno nehrála zrovna ve chvíli, kdy je měl Pepík. Nechtěla se oblékat, ačkoliv to pro ni už dříve byla samozřejmost. Když maminka obléká Pepíka, ať obléká také ji. 
Ale všechno chce svůj čas, který pracoval pro rodiče. Svou láskou, trpělivostí a laskavostí dokázali, že z rivalů se stali kamarádi a ze všech nová rodina. Přesto, že jsou děti povahově odlišné, nedají na sebe dopustit. Když je Janička u lékaře, nikdy nezapomene vzít obrázek i pro Pepíka. 

Na dámské osazenstvo rodiny – Pavlu, Janičku a babičku - si Pepík zvykl brzy po příchodu do rodiny, dospělých mužů včetně táty Miloše se ale ještě dlouho bál. Jakoby měl nějaké špatné vzpomínky. I toto úskalí společně překonali, opět s pomocí „zázračného“ kočárku. Pepík napřed dovolil Milošovi vozit ho v kočárku a teprve později se nechal vzít do náručí. 
Cizích lidí se Pepík bojí stále, zvláště těch, kteří na něho promluví. Rodiče ale věří, že i toto časem ustoupí.

Čtyři rodinná přání 
Pavla a Miloš čerpají ze společného života s dětmi vnitřní sílu a energii do dalších dnů. Jejich touha po rodině je naplněna a nás zajímalo, co si přejí nyní: „hlavně aby byly děti šťastné a zdravé, abychom je uměli dobře vychovat a postarat se o ně a abychom si navzájem rozuměli a měli se rádi“ říkají Pavla a Miloš jedním dechem. 
„A aby Janičce v budoucnu dobře dopadly všechny operace“…, přidává Pavla čtvrté přání.

Manželé s dětmi žijí svůj navenek skromný, uvnitř bohatý rodinný život. Od začátku věděli, že s ohledem na situaci v okolí bydliště nechtějí romské dítě, o dítěti s postižením nijak zvlášť neuvažovali. Přesto po zralé úvaze přijali dvě děti zdravotně znevýhodněné a společně vytvořili harmonickou rodinu, které nezbývá než popřát: ať vám to dlouho vydrží. 

Pavla a Miloš s dětmi se příležitostně setkávají s jinými pěstounskými rodinami, domnívají se, že problémy, se kterými se potýkají pěstouni při výchově svých dětí jsou odlišné od problémů ostatních rodičů.
„Je dobré, že můžeme o svých radostech i trápeních mluvit s těmi, kteří vědí, o čem mluvíme. Je pro nás užitečné slyšet, jak určité situace zvládají rodiny, které mají dlouhodobější zkušenosti s podobnými problémy. A také máme potřebu být v trvalém kontaktu s někým z odborníků. Setkání, která pořádáte vy (týdenní poradensko-relaxační pobyty pořádané Střediskem NRP – pozn. autora), jsou pro nás hodně přínosná. Pobyt bereme vlastně jako dovolenou, která obohatí nás i naše děti, s milými lidmi a jejich dětmi, na hezkém místě,“ uzavírá vyprávění paní Pavla.

 Děti jako dar

Marta s Jiřím se vzali před šesti lety. Už před svatbou měli různé společné plány a jedním z nich bylo, že si později vezmou děti z dětského domova.Toužili po velké rodině, kde se bude ozývat smích a křik dětí, které se znovu mohou vrátit do normálního života pod křídla mámy a táty a vyrůstají s vědomím, že je má někdo rád, že je tu někdo, pro koho jsou a něco znamenají. 
Paní Martě je 26 let, vystudovala střední zdravotnickou a střední pedagogickou školu a dlouho přemýšlela o tom být maminkou v SOS dětské vesničce. Později ale zjistila, že žít sama s dětmi by bylo hodně náročné. 
Pan Jiří je řidič Dopravního podniku, v současné době si dodělává teologickou fakultu v Praze a je mu 30 let.
V roce 1997 se manželům narodil syn Ondra a když mu byly dva roky, začali vážně přemýšlet o naplnění svého dalšího životního snu. Podali si tedy žádost o pěstounskou péči. Jediným přáním, které do žádosti uvedli, byl věk do 5 let. 

Ondra - Šuška
Mezitím se náhodou dozvěděli o šestiletém Ondrovi, vráceném z pěstounské péče, který měl být umístěn do ústavu pro mentálně retardované děti. Důvodem bylo, že je „nevzdělavatelný“.
Příslušní pracovníci se zpočátku zdráhali svěřit jim Ondru do péče. Namítali, že jsou nejmladší žadatelé v republice, jsou krátkou dobu spolu, nemají vlastní byt a i jejich Ondra je ještě malý. Pomohlo přesvědčování a vzdělání, praxe a pedagogická zkušenost z práce s dětmi. 
Psycholog dětského domova, který je seznamoval s anamnézou i současným stavem, jim přijetí Ondry rozmlouval. Ondra nebyl schopen jakékoliv tvořivé činnosti, neuměl držet tužku natož něco namalovat, neuměl si hrát a ani pro budoucnost nebyla naděje na zlepšení stavu. 
V dětském domově byli upozorněni, že s nimi Ondra nebude komunikovat. Ten se však zachoval zcela opačně. Přišel, sedl si mezi ně, otevřel knížku a bylo to. Začali si povídat. 
Ještě než dojeli domů, byli rozhodnuti. Pak už to díky ochotě a pomoci sociální pracovnice a psychologa příslušného pracoviště MPSV netrvalo dlouho a Ondru si mohli přivézt domů. 
Ondra měl lehkou mozkovou dysfunkci a podezření na epilepsii, od dvou let dostával prášky na zklidnění a také rodinná anamnéza byla velmi nepříznivá; oba rodiče mentálně retardovaní a mladší bratr s kombinovaným postižením. 
Mladší Ondra (zřejmě aby bylo hned od začátku jasné, na koho který pokyn platí) se postaral o přezdívku a tak začali říkat Ondrovi staršímu Šuška. 
První dny společného soužití byly náročné, Šuška byl hodně zanedbaný a všeho se bál, neměl základní hygienické návyky, bál se vyjít sám po schodech, neuměl se obléct, natož si zapnout zip, knoflíky či zavázat tkaničky, neuměl jíst příborem. Nerozuměl, protože neznal základní pojmy, nesestavil ani jednoduchou větu. 
Ondrovi – Šuškovi bylo třeba se denně intenzivně věnovat, učit ho základním návykům a dovednostem, trénovat oblékání, vysvětlovat základní pojmy, učit ho mluvit ve větách, rozpoznávat tvary, barvy, dokonce ho bylo třeba naučit si hrát. 
Na doporučení dětské lékařky vysadili léky a stav se začal postupně zlepšovat. 
Povahově byl Šuška nevýrazný, milý a zároveň apatický, neuměl projevit vlastní přání, city, prosadit se. Často seděl někde v koutku, k jakékoliv činnosti ho bylo třeba motivovat. Jediné, čeho využívali bylo, že rád pomáhal nebo se o to alespoň snažil. Společně udělali za krátký čas neuvěřitelný kus práce. 
Šuška začal chodit do přípravky speciální školy pro děti s kombinovaným postižením a po ročním odkladu školní docházky nastoupil do základní školy. Přesto, že už uměl číst, byla pro něho tato nová situace příliš „nečitelná“. V kolektivu nebyl schopen vnímat ani se soustředit. Zapojili se tedy do projektu domácího vzdělávání a učí se doma. Jde to pomalu, stále ještě dohání věci, které zameškal, ale v jeho myšlení nastal obrovský pokrok. Jedno vědí rodiče jistě, a to že Šuška JE vzdělavatelný, sice obtížněji než ostatní děti (a ani odborníci zatím nedokážou odhadnout, jak se bude vyvíjet dále), ale o to větší radost prožívají doma z každého pokroku. Šuška se začal učit hrát na klavír a je to první věc, která ho baví, s nadšením se učí každou novou skladbu, pro hudbu má vlohy, ale nejdůležitější je, že v něčem vyniká, protože tím se zvyšuje jeho narušené sebevědomí. 

Martinka 
O dvouleté Martince se dozvěděli z časopisu Náhradní rodinná péče. Moc se jim líbila pro svoji čokoládovou barvu pleti, energičnost a vzteklost. 
Zpočátku to vypadalo, že se vyřizování druhé žádosti protáhne, byly prázdniny a na psychologické vyšetření čekala řada dalších žadatelů. Dostali příslib, že snad na vánoce by ji mohli mít. Paní Marta udělala všechno pro to, aby to bylo dřív. Za týden šli na psychologické vyšetření, při kterém se psycholog hodně zaměřil na Šušku – s dítětem, se kterým nebylo možno dříve chvilku si povídat, pracoval souvisle hodinu a nakonec řekl, že Ondra předčil všechna očekávání a v závěrečné zprávě podpořil přijetí dalšího dítěte. 
V říjnu se jeli Kubátovi za Martinkou podívat a doufali, že si ji odvezou rovnou domů, jelikož pro ni byli rozhodnuti už dávno. Začátek návštěvy se vyvíjel podle prognózy paní primářky kojeneckého ústavu: Martinka se „zasekla“ a odmítala s kýmkoli komunikovat. Bylo nutné vymyslet plán, jak Martinku získat. Vše zachránil plyšový krteček, neboť s ním si Martinka povídat chtěla. Ke konci návštěvy již visela nové mamince kolem krku a jelo se domů. Začátky byly opět těžké. Martinka komunikovala pouze s maminkou, od které se nehnula ani na okamžik. V přítomnosti ostatních členů rodiny zásadně nemluvila. Když paní Marta odešla asi po měsíci poprvé do města, Martinka stála u dveří a nehnula se odtud než přišla. 
Po čase vzala na vědomí i další členy rodiny, zklidnila se a přes občasné výkyvy způsobené možná i odlišnou mentalitou je z ní milá a šikovná holčička. S malým Ondrou tvoří nerozlučnou dvojici, která má neustále v zásobě spoustu lumpáren.

Plány do budoucna 
Marta i Jiří by se v budoucnu chtěli věnovat pěstounství profesionálně, zvažovali i založení soukromého dětského domova. Zaměřit se chtějí na přijímají problémových a znevýhodněných dětí, které mají tak jako Šuška nebo Martinka daleko menší naději dostat se do rodiny. Málokdo z žadatelů je ochoten a schopen přijmout dítě, které je „nevzdělavatelné“, problémové nebo výrazně snědé pleti. Rádi by nabídli zázemí i dětem, u kterých pěstounská péče skončila neúspěšně a které jsou následně umisťovány do diagnostických ústavů, třeba i na krátkodobé pobyty s tou podmínkou, že by tyto děti měly právo rozhodnout se, zda zůstanou. 
V současné době se tedy intenzivně zabývají otázkou bydlení a řešení, zdá se, je nadosah.
Rodina dosud bydlí v dvoupokojovém služebním bytě ve městě, kam si další dítě vzít nemohou. Děti potřebují být venku, jejich ideální představa je prostorný dům se zahradou, ve kterém by děti mohly zůstat i když vyrostou. Proto přemýšleli, co dál. K uskutečnění jejich plánů přišla vhod možnost dlouhodobě si pronajmout jednu opuštěnou evangelickou faru. Zde našli ideální místo pro realizaci svých plánů a přání. Byt, který je součástí fary, je dostatečně prostorný, součástí objektu jsou tři zahrady a kolem stráně, louky a les. V současné době je čeká mnoho práce a výdajů, ale rozhodnutí je jednoznačné: umožnit dětem prožít dobré dětství v láskyplném, útulném a prostorném rodinném prostředí. 

Manželé Marta a Jiří si jsou vzájemně oporou, energii čerpají z víry, sílu dávají také děti samotné. Děti hodně síly berou, ale hodně i dávají. Když člověk vidí, jak se proměňují, že ta námaha má smysl, dodává jim to sílu a motivaci vzít si děti další. 
Přemýšlejí nad životem, nad tím vlastním i nad životy lidí kolem, života si váží a vědí, že život je DAR. Dar není samozřejmost, povinnost, ale je to něco cenného. A tak je to i s dětmi. Byli jim svěřeny, aby je vychovali, dobře vychovali v době, kdy jsou děti tak často vytlačovány na okraj zájmu dospělých. 
Jak sami říkají: „Jsou lidé, kteří jsou nadšení z vlastních dětí i z dětí ostatních, jsou i takoví, kteří upřednostňují kariéru, způsob trávení volného času, prostě to, jak si ten svůj život užít a pokud mají děti, tak pouze jako doplněk života, nikoliv jako smysl a naplnění“. 

Milí Kubátovi, moc Vám děkujeme za vyprávění a držíme Vám