LÉČIVÉ ÚČINKY RODINNÝCH RITUÁLŮ

Někdy se v myšlenkách vracím ke svému dětství a vybavují se mi většinou jen milé vzpomínky. Člověk má tendenci to, co bylo třeba nepříjemné, potlačit a zapomenout, a to je dobře. Někdy vidím jen takové útržky, okamžiky, které mi utkvěly v paměti. Jako třeba ten, jak se nade mnou sklání maminka a dává mi pusu. Usmívá se, má na sobě třpytivé šaty, příjemně voní a mně se zdá strašně krásná. Prostě jako princezna. A já jsem pyšná, že mám tak nádhernou maminku. Vůbec mi nevadí, že naši jdou na ples a mě bude hlídat jen starší sestra Mirka.  Nebo další zážitek, když jsem dostala k narozeninám v šátku zabalenou sklenici od okurek a v ní bylo překvapení. Kdepak, žádné okurky, ale úplně mrňavý zlatý křeček s očičkama jako malé černé korálky. Ferda se se mnou ale moc hezky nepřivítal, prostě mi prokousl prst hned, jak jsem ho chtěla vyndat ze sklenice a pohladit. Bolelo to hodně, přesto ve mně ale zůstal jen ten báječný pocit splněného přání mít vlastní živé zvířátko.

Většina mých vzpomínek je však trochu jiná, významnější. Nejsou to jen střípky, ale chvíle a události, které se čas od času s určitou pravidelností opakovaly, až se staly součástí mého dětství, a já se na ně vždy těšila. Byly očekávatelné, já věděla, co a jak bude probíhat.

Tak třeba, v kuchyni jsme měly u okna takový gauč a když jsem na něj vylezla, tak jsem mohla každý den vyhlížet, až náš táta půjde z práce domů. Mamka mi vždycky dala znamení, že už bude ten správný čas. Tu chvíli očekávání jsem milovala, protože bylo jasné, že až táta vejde do dveří, tak první, co udělá (ovšem až si zuje boty), půjde mě na ten gauč pořádně zlochtat. Často, když jsem ho už jen koutkem oka zahlédla, tak jsem se začala válet po gauč, řehtající se smíchy nad tou představou, že mě přijde „počochnit“. To byl úžasný rituál, který nám vydržel docela dlouho.

Pokud se stejné situace pravidelně opakují, stávají se z nich rituály, které nám dodávají pocit jistoty a bezpečí. To, co s jistotou očekáváme se opravdu stane, znovu a znovu, a to ten prožitek ještě více umocní.

Maminka mi zase četla pohádky před spaním a někdy v neděli si se mnou chodila na chvilku po obědě lehnout. Pamatuji si, jak to bylo příjemné, jen mě mrzelo, že ona za chvíli vyskočila a já naopak tvrdě usnula a bylo mi toho prospaného času trochu líto.  K doktorům jsem také chodila s ní. Ráda vzpomínám na to, když jsme spolu jezdívaly na pravidelné kontroly na oční kliniku do Prahy. To byl od nás z Čakovic výlet skoro na celý den. Cesta trvala dlouho a pak čekárna plná rodičů a dětí. Čekaly jsem tam vždy hrozně dlouho, ale mamka se mě vždy snažila zabavit, brala s sebou vždy nějakou hru, nebo jsme hrály slovní fotbal. Samotné vyšetření pro mě nebylo zrovna příjemné, protože jsem byla po několika operacích, ale i přesto jsem se na výpravy k doktorům pokaždé moc těšila.  Víte proč? Prostě proto, že jsem měla mamku celý den jen pro sebe, měly jsme čas si povídat o všem možném, a když jsme konečně odešly z ordinace ven, tak mi vždycky v občerstvení koupila dva chlebíčky a pak u Bílé Labutě, v takovém malém papírnictví, omalovánky. Představte si, že to papírnictví je tam dodnes a mně se vždy, když jdu kolem, tohle všechno vybaví. Když jsme se pak vrátily domů, už jsem nemusela do školy a mohla jsem si celý zbytek dne kreslit a hrát. Také mám krásné vzpomínky na naše společné srpnové oslavy. V srpnu jsme totiž jezdili, každý rok, celá rodina do Tater a tam jsme vždy slavili můj svátek a maminčiny narozeniny. Bylo to moc krásné, všichni jsme se na to těšili. My oslavenkyně jsme věděly, že taťka nezklame a že nám zase koupí takovou velikou bonboniéru. Nevím už, co to bylo za značku, ale vybavuje se mi, že na ní byla nějaká paní s vysoko vyčesaným účesem. Jsem přesvědčená, že se v té době ani v Čechách, ani na Slovensku prostě větší bonboniéra neprodávala. Byla opravdu ta největší. My měli vždy v chatě pronajatý jen jeden pokoj s velkou postelí. Já se sestrou jsme spaly jen na matracích na zemi. Mám pocit, že tam nebyl ani stůl, však proč také, když jsme pořád chodili po horách. Když ale pršelo, nebo se přihnala bouřka, tak jsme přes tu velkou postel přehodili takový těžký sametový přehoz, abychom se na ní mohli všichni povalovat. Ten přehoz měl tmavě červenou barvu a byl trošku cítit prachem, ale to nám vůbec nevadilo. Mezi sebe jsme si dali tu bonboniéru a pustili se do hraní karet, nebo Člověče nezlob se a u toho jsme mlsali a mlsali. Elektrika v té chatce nebyla, svítilo se jen petrolejkou, ještě teď si vybavuju, jak se světlo mihotalo a v pokoji trošku „čudilo“. Z venku bylo slyšet hřmění i bubnování deště o parapet a nám bylo moc dobře, teplo a útulno.

Je hodně hezkého, co jsme jako rodina společně pravidelně podnikali. Byly to společné nedělní procházky, oslavy narozenin, Vánoc a Velikonoc, návštěvy příbuzných, pečení cukroví a balení dárků, sázení kytiček, zavařování okurek a sbírání a nakládání hub, hrabání listí. To všechno tak nějak na sebe navazovalo a bylo jasné, že příští rok se zase bude vše podobně odvíjet.  

Proč Vám však o svých vzpomínkách, milí rodiče, píšu?

Samotnou mě překvapuje, jak zůstává v člověku vjem, který je zprostředkovaný opravdu všemi smysly. Člověk si zapamatuje nejen pocity, jaké v tu chvíli měl, ale například i světlo a vůně, či zvuky kolem. Pokud se stejné situace pravidelně opakují, stávají se z nich rituály, které nám dodávají pocit jistoty a bezpečí. To, co s jistotou očekáváme se opravdu stane, znovu a znovu, a to ten prožitek ještě více umocní. Úžasné také je, že když člověk zažívá takto silně něco opravdu milého, pak takový pocit dokáže překrýt a vytěsnit i vzpomínky na to, co bylo nepříjemné a pokud ne zcela, tak alespoň částečně, a to je důležité si uvědomit.

Vím, že moje dětství bylo hezké, ale uvědomuji si, že ne každý má to štěstí. Některé děti, které vyrůstají v náhradních rodinách mohou mít za sebou spoustu smutných zážitků. V minulosti se jim pozornosti od jejich blízkých většinou moc nedostávalo a pokud ano, tak spíš nahodile. Někdy je jejich rodina dokonce opustila hned po narození. Pro tyto děti muselo být velmi těžké porozumět tomu, co se děje kolem, protože jim chyběla blízká osoba, díky níž by mohly bezpečně zkoumat a poznávat svět. Negativní zážitky z minula tak mohou i dnes ovlivňovat jejich myšlení a chování. Je známo, že stres přežívá v nervovém systému hodně dlouho.  Nyní však mají novou rodinu, a právě rodinné rituály jim mohou pomoci postupně se zbavovat vnitřního napětí a negativních vzpomínek na minulost.

Svým vzpomínáním jsem chtěla vyzdvihnout význam rodinných rituálů, na které někdy v dnešní uspěchané době zapomínáme. Vždyť i společný oběd je v některých rodinách dnes již vzácností. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že čas, který si uděláme pro děti vlastně pohltí někdy jen jejich doprovázení z kroužků do kroužků a psaní domácích úkolů. Učení s dětmi nám obyčejně odčerpá zbytek energie, kterou jsem ještě měli, když jsem přišli z práce domů. Výsledkem je, že pak ponecháváme děti sedět u počítačů a sami usínáme u televize. Zkusme to nějak změnit, třeba tím, že k dětem seženeme šikovného studenta, který se s nimi bude učit, byť by to bylo třeba jen jeden den v týdnu. Vám pak může zůstat elán, a ještě trochu času zorganizovat třeba nějaký hezký společný večer. Netrapte také své dítě nepřiměřeně dlouho nad učením, stejně to většinou nevede k ničemu. Vy jste rozčilení a dítě otrávené, zbytečně si tak kazíte Vaše vzájemné vztahy.  Když se nedaří, běžte se s ním raději někam projít, nebo si zajděte prostě spolu chvilku třeba do cukrárny. Využijte takové příležitosti k povídání a zkuste takovým chvilkám dát nějakou pravidelnost. Možná se pak výsledky v učení nakonec dostaví překvapivě dřív.

Určitě už nějaké vlastní rituály Vaše rodina má, možná že si některé ani neuvědomujete, na některé jste již rezignovali, nebo jste na ně zapomněli, ale možná jde ještě nějaké vymyslet přiměřeně k současnému věku dětí. Můžete se třeba také zasnít a zavzpomínat na to, jaké to bylo, když jste Vy byli dětmi. Přemýšlejte, co Vás těšilo podnikat s Vašimi blízkými, nebo co Vám pomáhalo překonávat nějaké těžkosti.

Moc bych přála Vám i Vašim dětem, abyste měli jednou spoustu hezkých vzpomínek na společně prožité chvíle, protože vzpomínky jsou něco, k čemu se může každý kdykoliv vracet a čerpat z nich sílu a pozitivní energii.

Alena Vávrová
sociální pracovnice Střediska náhradní rodinné péče