Jak zpětně reflektujete proces schvalování Vaší žádosti? Co Vám to přineslo a v čem to pro Vás třeba bylo zatěžující?

Když jsou lidé v očekávání příchodu biologického člena rodiny, často se zajímají o to, jaké to dítě asi bude. Jaké bude mít vlasy, jaké oči, jak se bude smát a jak mluvit. Jaký bude mít charakter, vlastnosti a jestli bude zcela v pořádku po fyzické i psychické stránce. My jsme to měli přesně naopak. Totiž součástí žádosti je i „popis“ dítěte, jaké si osvojitelé přejí. A to není jen tak. Dokud jsme se bavili ve všeobecné rovině „chceme dítě“ byli jsme za jedno, ale jakmile jsme měli najednou psát o barvě očí či o povahových rysech, ukázalo se, že za jedno nejsme. Takže proces samotné žádosti nám dal neobvykle hodně času plného rozhovorů o našich představách a očekáváních.

Zatěžující naopak bylo popisování našeho domova v rámci sociálního šetření. Paní z OSPODu nutně potřebovala, abychom vyjmenovali všechno vybavení sami. Ačkoliv ho samozřejmě viděla. A zdálo se nám, jako by nás chtěla nachytat ve smyslu „Ha a pračku nemají!“, jenže my ji měli, ale jinde, než bývá obvyklé.

Jak jste využili období čekání a jaké pro vás toto období bylo?

Období čekání bylo úplně stejné, jako kterékoliv jiné. Jsme s manželem hodně aktivní lidé, kromě náročné práce dost cestujeme a objevujeme přírodu s přáteli a širší rodinou, takže jsme měli naplánované dny a týdny dopředu a těšili jsme se z obyčejných radostí běžných dní. Jestli se něco změnilo, tak to byly pocity, které jsme měli pokaždé, když někdo ze skupiny účastníků adopční přípravy (skamarádili jsme se, vyměnili si emaily) poslal zprávu, že už jsou rodiče. V takovou chvíli jsme už nedokázali jen přát štěstí, ale také jsme se ptali „a proč my ne?“. V tomto čase je trochu abstraktní představovat si, že budeme rodiče a nevědět kdy.

Zpětně si k tomu období vybavíme jen to hezké. Mně se třeba stalo, že jsem vyprovázela oblíbenou kolegyni na mateřskou dovolenou, s kytkou jí přála hlavně ať jsou všichni zdraví a vše dobře dopadne, abych se jí za tři měsíce ozvala, jestli nechce na procházku s kočárky. Naši kluci jsou od sebe narozeni deset dní. Jen my jsme to tenkrát nevěděli.

Když jste se o synovi dozvěděli, jaká emoce Vás překvapila a jaké myšlenky jste měli?

To byl bez přehánění nejvíc emoční okamžik v našich životech. Což já říkám i přesto, že jsem slyšela kruté diagnózy ke svému zdravotnímu stavu. Ta emoce je nepředstavitelná a nepopsatelná pro někoho, kdo nezažil. Po telefonátu s OSPODem jsem si musela sednout na ulici. Hledala jsem obrubník, nebyl, tak jsem se sesunula k zemi přímo kde jsem stála. Pak jsem se rozplakala a volala manželovi. Ten už měl několik zmeškaných hovorů a následně byl zklamán, že telefon nemohl vzít. Okamžitě jsme se sešli u něj v práci a ten den už nebyli schopni ničeho. Tak moc jsme chtěli vědět, jak vypadá! Jaký je! Kde je a kdy ho můžeme vidět? A když jsme se probrali, naše myšlenky okamžitě směřovaly k rodině a k zajištění posledních praktických záležitostí. Pak bylo opravdu kruté to čekání pěti dní, než jsme se dozvěděli víc, a mohli za naším synem jet.

Máte nějakou radu pro osvojitele, kteří čekají na první telefonát?

Nemám radu. Neumím poradit, každý čekání prožíváme úplně jinak a každý své dítě chceme jinou měrou. My jsme třeba o dítě stáli hodně, ale dokázali jsme si představit, že zůstaneme spolu, pokud to nevyjde. Měli jsme a máme moc hezký vztah a byl by krásný, ačkoliv jiný, když bychom byli jen my dva.

Navíc jsme přesvědčeni, že co se má stát se stane a budeme-li se trápit, ničemu neprospějeme. Takže nám hodně pomáhalo zaměstnávat hlavu prací, a to nejen kancelářskou, ale třeba i na zahradě. Trávit čas aktivně a nesedět a nečekat. Pomáhalo nám pozitivně věřit a udržovat si optimismus častými rozhovory s přáteli a rodinou.

Jak probíhalo vaše první setkání se synem a jak dlouho trvalo, než přišel k Vám domů?

Naše první setkání bylo odzbrojující. Jonášovi byly dva měsíce, byl malinký a překvapilo nás, jak moc byl vnímavý. Koukali jsme na něj jak na obrázek a střídali se v chování. On si spokojeně cumlal naše prsty a ta chvíle nemohla být nádhernější. Byli jsme jako ve snu, neschopni uvěřit, že se to stalo a že je tady. Čas neměl hranice, ta chvíle byla neskutečná. Velmi jsme uvítali, že nám sestry v dětském centru umožnily být s ním chvilku samy a citlivě s úsměvy na rtech přivřely dveře.

Pak však do nich vtrhla dětská lékařka daného centra, uviděla, jak mi syn žmoulá palec v puse a hodně hrubě mi vynadala. Okřikla mě jako malou holku a syna nám vzala. Zkazila náš první moment, ačkoliv měla fakticky pravdu. Cítila jsem se jak malá holka, a ne nastávající maminka. Manžel byl tak smutný, že mi to rvalo srdce. Pak bohužel nastaly ještě větší problémy a nám trvalo dva týdny od prvního setkání, než se Jonáš dostal domů. Denně jsme za ním jezdili a moc jsme chtěli, aby už byl u nás. Jenže paní doktorka vymýšlela neustále nějaké důvody, proč to nejde. Byli jsme tak zoufalí, že jsme převáželi papíry z jednoho kraje do druhého, abychom uspíšili proces a nečekali na poštu, která občas ani dokument nedodá. Formálně byl tedy náš (myšleno svěřen do opatrovnictví = první instance před osvojením) za pět dní, protože jsme v celém procesu potkali úžasné dámy z OSPODu a ty nám nesmírně pomáhaly. Ale nemohli jsme ho dostat díky zákazům pediatričky z centra. Tu měl rýmičku. Tu kašel. Tu nějakou vyrážku na noze, tu pupínek na čele….což nám vždycky řekla až když jsme pro něj přijeli. Pomohla nám až stížnost ředitelce dětského centra. Důvody proč se tak doktorka chovala jsme se dozvěděli následně. Jonáš byl jedno z těch dětí, kterému říkali „golden boy“. Nepocházel z nuzných sociálních podmínek, nebyl stvořen drogově závislými a nebyl biologickým dítětem prostitutky…prostě dítě jako z učebnice. Ostatně velmi hrdě nám to hlásila už ten první den. Prostě se do něj zamilovala a nechtěla ho dát. Nejen nám. Prostě nikomu. Lidsky pochopitelné, rodičovsky neodpustitelné. Byli jsme z toho tenkrát hodně smutní a já si dodnes pamatuji tu bezmoc, když jsme byli v moci jejích rozhodnutí. Ale s příchodem domů jsme zapomněli a vybavíme si to jen, když s Jonášem koukáme na první fotografii, kterou mu v dětském centru pořídili.

Jaké bylo přijetí nové rodičovské role prakticky ze dne na den a jak jste se sžívali první měsíce?

Náročné. Prvních pár dnů Jonáš fungoval jak podle hodinek a zdálo se, že nemůžeme být šťastnější. Ale pak začal hodně plakat, nechtěl jíst a spát, často byl přetažený a my unavení. Manžel trávil dost času v práci a já, do té doby velmi společenské děvče, jsem začala trpět samotou. Můj život se ze dne na den změnil, a i když jsem si myslela, že to chci a že to zvládnu, stávalo se mi, že jsem brečela z ničeho nic.

K tomu jsem navíc poslouchala staré babičkovské rady své mámy a nadělala s tím víc paseky, než užitku. Ta mi neustále kladla na srdce například, že dítě má spát v kočárku, že nemá jíst když chce, ale když má podle budíku svůj čas apod. Často jsem byla v nesnázích a ptala se své pověstné intuice kam se poděla. Vlastně jsem nevěděla, co si počít. K tomu nastala zima, venku nečas a ani nebylo možné chodit na procházky, prostě jsme byli zavření doma. Dodnes ani nevím, jak jsme to zvládli.  Zpětně už víme, že tenkrát plakal, protože nechtěl od nás. Jakmile instinktivně zjistil, že má člověka, který stejně voní a jehož hlas stejně zní každý den, chtěl spát na mě, nebo na manželovi a rozhodně ne v kočárku. Dali bychom cokoliv za to, kdyby nás někdo naučil nosit ho v šátku či hanuce. Anebo kdyby nám někdo poradil, že rodičovství se nikde neučí a člověk musí poslouchat své city.

Jak dlouho trval celý soudní proces osvojení až do jeho finalizace?

Celý soudní proces trval rok a půl. Od opatrovnictví až po nezrušitelné osvojení. Spousta papírů, jednání, úřadů.

Kdy jste se synem začali mluvit o adopci? Doporučila byste jiným adoptivním rodičům nějaký tip pro takový rozhovor?

Nepamatuji si konkrétní moment. Mluvili jsme o ní vždycky. Jakmile byla nějaká příležitost (ne, že bychom je násilně vytvářeli) jsme mu citlivě vysvětlili, že třeba nebyl u mě v bříšku, ale v domečku, že nepil mlíko ode mně, ale z lahvičky apod. Vždy velmi ohleduplně k jeho věku a možnostem pochopení. Zdůrazňuji citlivě a v klidu, samozřejmě nikdy ne v emocích!!! A mám-li dát tip, pak myslím, že nejdůležitější je autenticita. Říct to tak, jak to člověk cítí v momentu, který se mu zdá vhodný. Pokud lidé nežijí na opuštěném ostrově vždy život přinese situace, při kterých je vhodné zmínit, že u nás je tomu jinak.

K téhle otázce bych ale chtěla sdílet jeden příběh. Pro nás velmi silný. Jonášek chodil do klasické státní školky v místě bydliště. Ve třídě se sešly bezvadné děti a z nás některých rodičů se poměrně brzy stali kamarádi. Jednoho dne jsem přišla do školky vyzvedávat a v šatně mi jeho nejlepší kamarád (byly jim čtyři roky) řekl, že nejsem jeho pravá máma a že když nebyl u mě v břiše, není můj! Hodně mě to zabolelo, a tak jsem večer zavolala jeho mamince a hezky jsme to spolu probraly. Uvědomila jsem si, že to není jen o nás, ale také o všech, kteří se s námi potkají a kteří to mají možná i těžší než my. Nastávající osvojitelé mají za sebou totiž vzdělávací přípravu a mají-li zájem a chuť, dozvědí se, jak s dítětem o adopci mluvit a jak reagovat. Rodiče spolužáků však ne. A v momentě, kdy jsme to doma probrali jsem navrhla ředitelce školky, jestli by s námi nechtěla zorganizovat workshop pro ostatní rodiče. Chtěla, protože byla nesmírně progresivní. Díky setkání na téma „máme ve třídě adoptivního spolužáka a jak o tom mluvit“ se zjistilo, že jsou v synově třídě tři!

A Jonáš s oním chlapcem jsou nejlepší kamarádi dodnes.

Jaký byl pro syna přechod do školky a později do školy? Museli/ chtěli jste téma adopce otevírat i tam?

Ve školce to bylo téma neustále. S učitelkami i mezi dětmi. Malé děti jsou zvídavé a všechno je zajímá. Reagují na kdejakou odlišnost a chtějí vědět víc. Ale Jonáš se vždycky chovat tak, že je to úplně normální a není důvod z toho dělat drama.

S přechodem do první třídy jsme měli problémy díky učitelce, na kterou jsme narazili. Paní před důchodem ze staré školy neměla ráda chlapce (všeobecně) a byl-li to chlapec navíc ještě osvojený, nedokázala to pobrat. Chtěla z něj udělat dítě ze speciálními potřebami a posílala ho do speciální školy. Naštěstí jsme ji neposlechli a po první třídě jsme školu opustili. Novou školu jsme hledali i s tím, že chceme vidět budoucí třídní paní učitelku a výchovné poradce. Dobře jsme udělali. Že je syn adoptovaný jsme řekli jednou a od té doby to téma není. Nesmíme zapomínat, že osvojených dětí přibývá. Naštěstí.

Největším tématem je adopce u lékařů. Jakmile se ptají na rodinnou anamnézu je třeba vyjít s pravdou ven. Děláme to bez mrknutí brvou a většinou je to zdravotnický personál, který má v očích otazníky. Jonáš nás navíc spontánně oslovuje křestními jmény (je to rodinná tradice, dělá to i jeho bratranec), a to občas samozřejmě ony otazníky povzbudí. Ale my opravdu nepovažujeme adopci za něco specifického, takže k tomu tak přistupujeme i v běžné komunikaci.

Na co by podle Vás měl adoptivní rodič při výchově dávat pozor, co podporovat a čeho se vyvarovat?

Nejsem odborník na výchovu, a tak prosím berte následující s rezervou. To, co je podle mě hodně důležité je, jak dospělí pracují s emocemi. Se svými strachy, vzteky a náladami. Pakliže je člověk schopný v afektu říct něco ošklivého partnerovi, dokážete to říct i dítěti. Což je vždycky problém a u adoptovaného může být velký. Je dobré se vyvarovat všeho, co zavdá dítěti příčinu pochybovat o Vašem vztahu. S nastupující pubertou přichází u dítěte na přetřes otázka identity a rodiče by se měli vyvarovat nepochopení. Nebudeme nadšení, až bude chtít vyhledat biologickou matku, ale kým jsme, abychom mu v tom bránili. Jde o vzájemné pochopení a respekt, ale to platí ve vztazích všeobecně. Nejen u osvojitelů a adoptivních dětí.

Ani po deseti letech čekání jsme se zatím nedostali k osvojení druhého dítěte, a proto jsme se rozhodli zažádat o zprostředkování dlouhodobé pěstounské péče.