Domů » Přijetí dcery do naší rodiny pro mě bylo asi nejvýznamnějším momentem v mém životě.

Přijetí dcery do naší rodiny pro mě bylo asi nejvýznamnějším momentem v mém životě.

Hlavní město Praha
Rozhovor magazínu EDUCA s Markem Pokorným, adoptivním rodičem a sociálním pracovníkem, o jeho práci s adoptivními a pěstounskými rodinami a o přijetí a výchově dcery.

Jaká byla cesta k vaší profesi?

První obraz o tom, jak může vypadat práce sociálního pracovníka, jsem získal skrze dobrovolnictví v programu PětP, který je určen zdravotně nebo sociálně znevýhodněným dětem, pro které by mohl vztah s dobrovolníkem – kamarádem být nějak prospěšný. V tom jsem našel velký smysl a zaujala mě myšlenka, že by se taková práce s rodinami mohla stát i mým povoláním. Začal jsem se tedy zajímat o studium oboru sociální práce, a nakonec jej vystudoval. Po dokončení studií jsem pracoval pár let v neziskovce, která podporuje osoby s mentálním znevýhodněním v získávání dovedností a osamostatňování. Když jsme se ale s partnerem rozhodli podat žádost o zprostředkování adopce a dozvídali se spoustu nových a zajímavých informací o tom, co to vlastně znamená přijmout dítě do své rodiny, jaké jsou příběhy dětí, pro které se náhradní rodina hledá, a jaký dopad na ně má ztráta biologické rodiny, napadlo mě to celé propojit i s profesí sociálního pracovníka. I proto nyní pracuju ve Středisku náhradní rodinné péče, které už skoro 30 let provází adoptivní a pěstounské rodiny, stejně tak jako zájemce a žadatele o adopci nebo pěstounskou péči.

Co vám vaše profese přináší? Působíte, že to pro vás není jen “práce”…

Jenom práce to pro mě určitě není. Díky té osobní zkušenosti s celým procesem osvojení se pro mě kontakt s dalšími, kdo o této cestě uvažují nebo už po ní kráčí, stává velmi osobním. Mottem naší organizace je, že všechny děti patří do rodiny. S tím samozřejmě naprosto souzním, a proto se vždy raduju, když vidím kohokoliv dalšího, kdo se rozhodne otevřít svou náruč a přijmout dítě do své rodiny. Každý z příběhů je zároveň úplně jiný a zajímavý a je pro mě vlastně ctí, když můžu s těmi rodinami ujít kus jejich cesty. Moje práce v organizaci je navíc velmi rozmanitá. Doprovázím primárně páry a jednotlivce, kteří o adopci nebo pěstounské péči teprve uvažují nebo jsou ve fázi, kdy žádost už podali, a chtějí se dozvídat víc informací a sdílet zkušenosti mezi sebou. Mimo to ale také ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové dětem spravuju web www.adopce.com, který poskytuje komplexní informace o celé problematice a sdílí příběhy rodin, které již děti přijaly.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že chcete vychovávat dítě, mít rodinu?

Na úplně první moment si přesně nepamatuju, ale už v dospívání jsem vnímal, že jednou vlastní rodinu mít chci. Když jsme se s partnerem začali víc poznávat, otázka rodičovství se objevila relativně brzy a shodli jsme se na tom, že to chceme oba. Nějakou dobu jsme si dali čas na to, abychom se dozvěděli o problematice adopce co nejvíce, a teprve potom jsme společně udělali ten významný krok a zašli na městský úřad a do procesu vstoupili.

Co pro vás znamená vaše rodina?

Přijetí dcery do naší rodiny pro mě bylo asi nejvýznamnějším momentem v mém životě. Najednou je vedle mě někdo, kdo pro mě má tu nejvyšší prioritu a kolem koho se můj svět otáčí a organizuje. Díky ní se učím spoustu nových věcí o sobě, vracím se znovu do svého dětství, učím se pracovat s vlastní energií, abych jí měl dost, ale taky samozřejmě se svou trpělivostí a s nároky, které na sebe sám jako rodič kladu.

Adoptovali jste s partnerem dceru. Jak dlouho trvalo, než se vám splnil sen?

Naši žádost jsme podávali v začátku roku 2020 a vůbec jsme netušili, jak na nás jako stejnopohlavní pár bude nahlíženo. Věděli jsme, že z pohledu systému nebudeme brána jako „úplná“ rodina, která by dítěti mohla dát právní jistotu v tom, že se oba staneme jeho rodiči. Aktuální legislativa totiž umožňuje stát se rodičem se všemi právy a povinnostmi pouze jednomu z nás. Věděli jsme, že úřady při výběru rodiny pro konkrétní dítě vždy upřednostní manželský pár před námi. Setkali jsme se ale s velmi profesionálním a důstojným přístupem. Proces posouzení pro nás byl vlastně příjemný, přestože obnášel spoustu dílčích kroků od dokládání dokumentů o našem zdraví nebo socioekonomických poměrech, přes psychologické posouzení až po odborné přípravy, kde jsme získali spoustu cenných informací a rad. Žadatelé v žádosti mohou specifikovat své představy o přijatém dítěti – o jeho věku, zdraví nebo etnicitě. My jsme chtěli přijmout dítě ve věku do 1 roku, relativně zdravé, ale například v otázce etnicity jsme byli otevření. Myslím, že hlavně díky té otevřenosti k přijetí etnicky odlišného dítěte jsme nakonec nečekali tak dlouho, protože většina žadatelů o adopci chce přijmout dítě majoritního etnika. V květnu 2021 jsme byli kontaktováni s informací, že jsme byli vytipováni jako vhodní rodiče 8měsíční holčičky.

Jaké největší překvapení vám rodičovská role přinesla?

Největším překvapením pro mě asi bylo to, že jsem vlastně nebyl vůbec překvapený (smích). V prvních měsících, kdy jsme měli dceru doma, jsem pořád čekal na nějaký moment, kdy budu bezradný a budu tápat, ale nic takového nepřišlo. Stát se rodičem pro mě byl úplně přirozený přechod, velmi rychle jsme se na sebe navázali a vytvořili pevný vztah, který stále roste a prohlubuje se.

Co děláte společně nejraději?

Nejkrásnější dny jsou pro mě ty, kdy nemáme nic v plánu a nemusíme nikde být v přesný čas. Užíváme si volná rána, společně připravujeme snídani, zpíváme si a tančíme a pak děláme jen to, co zrovna v tu chvíli dělat chceme. Nejraději chodíme ven na procházky a na dětská hřiště. Milujeme přírodu, rádi jezdíme do Českého Švýcarska na chalupu mojí kolegyně a užíváme si vzájemnou přítomnost.

Jak se vám daří sladit péči o dceru s vaším profesním životem?

Upřímně, je to těžší, než jsem si myslel (smích). Po jejím příchodu do naší rodiny jsem si dopřál delší pauzu, abychom si zvykli sami na sebe a na nový režim. Postupně jsem začal pracovat jen z domova v časech, kdy spala. Její režim se ale měnil a já musel přizpůsobovat i režim a objem práce. Teď jsme ve fázi, kdy pár dní v týdnu dochází na několik hodin do dětské skupiny, což mi dovoluje pracovat o něco víc. Vlastně je to o neustálém hledání balancu mezi společným časem s rodinou, prací, ale také času sám pro sebe. Naštěstí mám v organizaci velkou podporu a pochopení, takže není problém práci uzpůsobit tak, jak zrovna potřebuju. Práce mě naplňuje a dovoluje mi si „odpočinout“ od rodičovské role a věnovat se jiným věcem sám za sebe. Dcera je ale pro mě hlavní prioritou a všechno ostatní se prostě musí přizpůsobit.

Co považujete při adopci dítěte za nejzásadnější moment?

Pro mě to bylo asi to rozhodnutí. Že to chceme oba s partnerem, ne jen jeden z nás. A že oba chceme dítě přijmout za své a netoužíme po biologickém dítěti, což pro nás nebylo velké téma, ale určitě jsme o tom diskutovali a myslím, že to dost posílilo náš partnerský vztah. Adopce pro nás byla vytouženou cestou, jak se stát rodinou. Dalším silným momentem byl samozřejmě ten vytoužený telefonát, kdy jsme se dozvěděli, že nás vybrali jako vhodné rodiče pro dceru a všechno se to začalo dít. Moc jsem nepřemýšlel o tom, jak a kdy se začnu cítit jako rodič a jestli mezi námi „přeskočí jiskra“ hned nebo později. Když jsme ale odjížděli z prvního setkání, tak jsem v autě probrečel cestu domů a odjížděl s pocitem, že tohle je moje dcera.

Jaké byly první dny s dcerou? A jak běžně probíhá adaptace dítěte v rodině?

Měli jsme velké štěstí, že dcera byla už pár dní po porodu v péči přechodných pěstounů, kteří o ni láskyplně pečovali. Než nám byla svěřena do péče, dojížděli jsme na návštěvy přímo do jejich domácnosti, kde nás laskavě nechali nocovat a dovolili nám o ni pečovat už od prvního okamžiku, abychom se do všeho zaučili, osvojili si její denní režim a rituály, na které byla zvyklá, a předně, aby si ona zvykla na nás. To pro nás byla neskutečná pomoc, protože jsme v začátcích nemuseli vůbec tápat, ale díky skvělé pěstounce, která nám vše předala, jsme pokračovali v jejím zažitém režimu, díky čemuž byl pro ni přechod k nám velmi citlivý a bezproblémový.

Obecně je adaptace dítěte v rodině velmi individuální a záleží na věku dítěte, ve kterém do nové rodiny přichází. Čím je tedy dítě starší, tím déle trvá proces adaptace a navazování na novou pečující osobu. Naštěstí převážná většina miminek, o které se jejich maminky nemohou nebo nechtějí starat, už nekončí v péči ústavních zařízení, ale mají možnost zažít péči jedné stálé osoby a vyrůstat v rodinách přechodných pěstounů. Díky jejich nepřetržité péči a citlivosti potom snadněji navazují nové vztahy s novými rodiči.

Jaké problémy nejčastěji řeší rodiče s adoptovanými dětmi?

To asi nejde zobecnit. Myslím, že ty „problémy“ jsou vždy vázány na individuální příběh dítěte, a tedy na to, zda strávilo nějaký čas v institucionální péči, u přechodných pěstounů nebo v jiném zařízení, v jakém věku přišlo do nové rodiny a zda v rodině už byly jiné děti (a to buď přijaté, nebo biologické), nebo jak se s jeho příběhem pracuje a kolik informací o svém původu má.

Kdy je vhodné s dítětem mluvit o tom, že u vás v rodině je něco jinak a vy nejste jejich biologickými rodiči?

Budoucí adoptivní rodiče jsou na to, jak o adopci s dítětem mluvit, připravováni už od samého počátku ještě před tím, než přijmou dítě do své rodiny. Historie dítěte je důležitou součástí jeho identity. Proto se doporučuje, aby téma bylo v rodině žité už od útlého věku a děti věděli, jak do rodiny přišli. Postupem času, úměrně věku, je třeba doplňovat specifické informace a detaily příběhu. Pokud dítě informaci získá velmi brzy, vyrůstá s ní, bere téma adopce jako jeho součást, je to pro něj jedině benefit.

Jaké vzdělání byste rádi dceři dopřáli?

Vzdělání je pro nás zatím hudbou budoucnosti, otázka školy pro nás v tuto chvíli není aktuální. Hodně nám ale záleží na tom, aby se dcera v prostředí školy cítila bezpečně a přijatá, a to jak vzhledem k jejímu původu, tak k tomu, že má dva táty. Podle těchto kritérií budeme později vybírat školu. Máme štěstí, že žijeme v Praze, která skýtá škálu možností vzdělání.

Co byste rádi své dítě naučili?

Myslím, že se oba shodneme na tom, že bychom ji hlavně tím životem rádi bezpečně provedli a byli pro ni jakýmsi majákem nebo kotvou. Záleží nám na tom, aby cítila a zažívala, že je na světě vítaná, má podporu a lásku, a to nejen v nás, ale v celém okolí, a může tak růst.

Rozhovor vznikl pro prosincové vydání magazínu EDUCA.

© Autor fotografie: Tomáš Beran

Projekt vznikl díky vzájemné spolupráci

Partneři projektu

© Všechny fotografie byly použity z webové stránky Pexels.com a z archivu Střediska náhradní rodinné péče, spolek.